Šoa v české literatuře a v kulturní paměti

Knihu vydalo nakladatelství Akropolis. Nakolik se autoři ke zvolenému tématu přiblížili, se v recenzi pokusila zjistit Milena M. Marešová.

Téma holocaustu v literárním zpracování dává jednoznačný časový i prostorový rámec, v němž se budou autoři pohybovat. Bude řeč o tvorbě od druhé poloviny dvacátého století - jak říká název „v české literatuře a v kulturní paměti". Při tomto zacílení se zřejmě každému vybaví jméno spisovatele Arnošta Lustiga. Mnohým snad ještě Jiřího Weila.

Sedm příspěvků, které kniha sdružuje, v podstatě pokrývá dané téma. Systemizující jsou studie Jiřího Holého, především ta nazvaná Židé a šoa v české a slovenské literatuře po druhé světové válce. Upřesňuje nejasné představy a doplňuje mezery. Uvádí historický přehled, stručně rekapituluje literární dějiny Židů na území českého státu od raného středověku do současnosti. Vedle stěží známých jmen, např. Mikuláše Albrechta z Kaménka, se tu objevují jména notoricky proslulá, Franze Kafky, Maxe Broda. Ze současníků je jmenován například Jáchym Topol a jeho próza Sestra. Jak říká titulek, do příspěvku zahrnul autor také díla spisovatelů slovenských, navíc zdůraznil specifikum tuzemských literatur, poznamenaných nejen válečnými událostmi, ale i následným nástupem komunistické totality.

Další dva příspěvky Jiřího Holého zmiňují zbývající možné opěrné body zvoleného tématu, totiž pohled „z druhé strany", v článku Šoa vnímané očima viníka, kde jde ale většinou o výčet jinojazyčných děl. Z českých knih je podrobněji zmíněn román Ladislava Fukse Spalovač mrtvol. Studie Trauma návratu a šoa v literatuře „druhé generace" je opět, navzdory zadání, především pohled do literatur mimo český prostor. Z něj je až v závěru připomenuta alespoň Irena Dousková.

Teprve další autor sborníku, Filip Tomáš, se zaměřuje konkrétněji. Ve studii Král promluvil, neřekl nic se autor snaží vyjmout spisovatelskou osobnost Arnošta Lustiga ze zavedeného obrazu: Jsem přesvědčen, že kdyby za Lustigovými texty nestála tato personální garance, literární kritika by minimálně některé části jeho díla dávno odmítla jako nepřípustnou persifláž literatury o šoa. I když se zde razantně neboří žádná mytologie, alespoň autor potřebně poukazuje, že při hodnocení literárního díla není nikdy na škodu použít kritický náhled. Čtenář si přece musí být vědom toho, že hovoříme o textu, nikoli o lidských kvalitách jeho autora.

Oproti klasikovi žánru, ve své druhé studii Filip Tomáš připomíná jméno méně proslulé. Příspěvek Humoristická - pokud je to možné - reprezentace holocaustu nahlíží do díla Jiřího Roberta Picka, uměleckého šéfa divadla tzv. malých forem Paravan, humoristy, kabaretiéra a spisovatele.

Obsah knihy plní ještě dvě jména: Michaela Špirita v textu Vzpomínky o zkáze, v repetici, jejíž obsah vystihuje podtitul Přítomnost a eliminace šoa u Josefa Škvoreckého. Petr Málek v akademizující studii Holokaust a kulturní paměť rozsáhle a velmi obecně dešifruje symboliku daného tématu.

Sborník Šoa v české literatuře a v kulturní paměti ve svém celku eviduje základní body, spojuje je v kontextu. Neopomíjí jména, která danou problematiku reprezentují. Plní svůj úkol, a zároveň, nepřekračuje jej.

Šoa v české literatuře a v kulturní paměti (Jiří Holý - Petr Málek - Michael Špirit - Filip Tomáš), Akropolis, Praha 2011