Divoké kameny jsou estetickou proklamací i lyrickou meditací o umění stavět

Text románu Divoké kameny začal Fernand Pouillon psát „aby se nezbláznil“, začátkem 60. let minulého století, ve vězeňské cele, kam se dostal za zpronevěru zaviněnou jeho partnery. Před nástupem trestu navíc Pouillon rozprodal svůj majetek, aby uhradil dlužnou částku. Už v tomto ohledu by nebylo překvapivé, že hrdinou jeho prózy se stal člověk dobrovolně vázaný slibem chudoby. V románovém světě ovšem askeze není trestem, nýbrž volbou.

„Píše se pátý březen roku 1161 a já, třicet let po vstupu do kláštera Citeaux, přicházím pověřen novým opatským úkolem – zbudovat další klášter.“

Zprvu se opravdu zdá, že Pouillon sepisuje příběh s historickou linkou na téma dobrodružný život ve středověku. Tři mniši mířící do Thoronetu, „poklidného majestátního lesa“, v jehož jednom z mělkých údolí „plného zeleně“ dokonce mají pocit, že jsou „na prázdninách“. Než dorazí ke své dosud netknuté stavební parcele, přepadnou je lapkové, seberou jim chudobný oděv a miniaturní zásobu peněz, nutí je pohřbít rozkládající se mrtvoly zřejmě méně šťastných poutníků.

„Lapkové nás nechali chvíli o samotě, abychom se nad nimi pomodlili. My jsme toho zbaběle využili a po kratičké modlitbě jsme vzali do zaječích.“

Až postupně tu cosi přestane hrát v rytmu dobrodružné fabulace, takže čtenář, který opominul nejprve se vybavit znalostí závěrečné studie překladatele Denise Molčanova nazvané „O obci a lidech: Fernand Pouillon, vášeň stavitele“ se k ní prolistuje a zjistí, že ani úmyslem pisatele nebylo konstruovat středověkou realitu, že jde o vytvoření modelové situace, podobně jako před realizací stavby se připraví její zmenšený prototyp.

Divoké kameny netvoří autentický záznam historie zapracovaný do vláken upředených z licence autorovy fantazie. Nejde ani tolik o vykreslení atmosféry středověkého světa. Vnímání se měří obzorem 20. století. Zápisky mistrů stavitelů z dob cisterciácké éry klášterního budování ale existují a Fernand Pouillon je studoval a v nich našel oprávnění i definice svého vlastního pojetí architektury.

Fernand Pouillon, Divoké kameny (obálka) |foto: Nakladatelství Vyšehrad

„Definuje na postavě cisterciáckého mnicha-stavitele vlastní pojetí teoretického přístupu a praktické práce „mistra díla“, toho, kdo vede stavbu od koncepce, přes hledání vhodného kamene, jeho zpracování, po fyzickou realizaci, tj. položení prvního kamene.“

I když se na stránkách jakési dobrodružné děje odehrávají a charaktery jednotlivých bratří autor také popisuje, v literární hodnotě důležitost a cena díla rozhodně netkví a milovník historických románů bude zmaten, možná pohoršen. Jistě ale nemusí být zklamán, stačí, najde-li souzvuk k tomu, co vlastně autor zamýšlel vytvořit. Podstatné je totiž stále zřetelnější úsilí o uchopení vztahu k místu, materiálu, ke kameni a dokonalé jednoduchosti jeho tvarosloví. Neméně výstižně by totiž mohlo Pouillonovu knihu propagovat označení „óda na opuku“ či „kamenná píseň mistra díla“.

Nejde o beletristické dílo, ale ani přísnou rešerši pracovních postupů minulosti. Kniha je estetickým prohlášením souzvuku se stylem tvorby, který dospěl k ideálnímu tvaru, funkčnímu nadčasově. To Pouillon formuluje spolehlivě. Z jeho slov vycítíme onu krásu hmatatelně, a proto i četba Divokých kamenů může být požitkem.