Nejdřív Chvály, pak „se řádek řadí/ K řádku/ Popořádku“, dvojí čtení Josefa Kroutvora klidně i na přeskáčku

Úcta, obdiv, respekt – to jsou slova přiléhavá ke „chválám“ Josefa Kroutvora. Mířeny k „malým věcem“, přece tyto úvahy v sobě skrývají až cosi liturgického, minimálně v tom smyslu, že se tu zjevují, ba vzývají opomenutá tajemství. Z osmadvaceti zamyšlení jich v obsahu napočítáme dvaadvacet se slovem „Chvála“ na prvním místě názvu, čtyřikrát je to „pocta“. Zbývající dvě – pro úplnost – je Design: chvála i rozpaky a Počasí: chvála i rozpaky. Je to skoro jako žalm, nutkavé opakování, jež nevyjadřuje podřízenost, nýbrž apel.

Klíčem k esejům Josefa Kroutvora jistě je cosi na způsob díkůčiněníOrodování za váhu a poctu věcem i projevům, které se vymykají z masivního tlaku konzumu, globální technologie či automatické výroby. Co se tu chválí? Hlína i hospodské účtenky, světlo, les, aleje i osamělé stromy, kamení a vítr, rozhlas a mluvené slovo, lopata i koště, malé knížky i „špaček“ tužky, kterou své záznamy a nápady autor při cestách, či lépe poutích, zapisuje.

Josef Kroutvor: Chvály, pocty i rozpaky. Úvahy o řemesle, obyčejných věcech a krajině |foto: Nakladatelství Pulchra

Je to estetizovaná oslava vůní, řemeslného umu i poctivého materiáluAle nejen to. Josef Kroutvor detaily zahrnované pozorností chval užívá jako střípky, kamínky mozaiky – k jednomu nalezenému přidá související, vzpomene toho, kdo o podobném rozmýšlel, psal či básnil. Řetězí se tu esej jako kompozice náznaků a odkazů. Kroutvor nezapaluje nostalgickou svíčku kýče na hrobečku „mlčenlivých soudruhů“ nevěrně zapomenutých ve spleti dotykáčů a facebooků. Nenavádí k oplakávání – přede jemnou nit důkazů o výsostném postavení všeho, čeho si nevážíme, co jsme zapomněli, odsunuli do skanzenu, ale čemu nelze upřít specifickou bytnost. Autor klade prosté otázky a jednoduše odpovídá, protože ví, že právě v čistých tvarech a vůních se uchovává čas i krása. A nade vše je přece v slánce sůl.

Ona i proto má tahle „kniha chval“ ladnou skladbu a přitažlivost, protože potvrzuje čtenářovo očekávání, že průvodce je vzdělaný a vědoucí, že Florian, Váchal i Reynek, Čapkové nebo Mácha jsou autority i záruky kvality, že budeme-li společně a vytrvale sledovat jejich kroky a slova, rozhodně se nespleteme.

Popořádku„Tak slovo přichází/ Ke slovu/ Tak se řádek řadí/ K řádku/ Popořádku/ Tak fouká vítr/ Tak teče voda/ Tak praská oheň/ Tak hrčí mlýnek/ Tak plyne řeč.“ To už je sbírka nazvaná Popořádku, která jako by byla komprimovanou verzí Kroutvorových esejů, oproštěnou z doslovnosti, vymaněnou ze souvislostí. Zůstávají lehké kostry, popisy bez zaumné konstrukce – tedy alespoň v prvním oddíle zvaném Malá přehlídka vysokých cé. Jsou to verše skicující charakter míst, ať je to anonymní Hrnčírna, Jarní vítr v Polabí, ať dojem z návštěvy V chráněné kavárně či Po jakubské pouti. Poezii zde básník sepsal civilní, ilustrativní a drobně moralistní.

Josef Kroutvor: Popořádku |foto: Nakladatelství Pulchra

K tomu ve druhé, menší části díla přidáno Panoptikum s ručením omezeným, třetí část Svatoušci, kazatelé a falešní proroci a čtvrtou s názvem Abecí. Dohromady jakýsi bestiář podivínů, potvor, strašidel a neřádů.

„Malé knížky zvyšují laťku, tříbí hodnoty a ovlivňují nepřímo i tlustou prózu,“ píše Josef Kroutvor v jedné ze svých chval. Dvě své „knížky“ do záplavy titulů teď tedy přidává. Hodí se do kapsy, do tramvaje, na cestu do kavárny. Čtené radostně přijímáme, veršované spokojeně kvitujeme. V celku oceníme znalost tradice, cit pro řemeslo i materiál a v neposlední řadě nesporný důkaz potřebnosti a osvěžující moci slovesného umění.