Recenze: Muž bez ženy žene se za ženou

Spisovatel Pavel Brycz píše prózu i rozhlasové hry, literaturu pro děti a televizní scénáře. Je držitelem Ceny Jiřího Ortena z roku 1999, k níž o pět let později přibyla Státní cena za literaturu a v roce 2011 Zlatá stuha. Jeho novou knihu o „hrdinovi dnešní doby“ vydalo pod názvem Muž bez ženy není člověk nakladatelství Mladá fronta.

Pavel Brycz se narodil v létě roku 1968 a v nedávném rozhovoru pro jistý deník, na otázku, zda se potýká s krizí středního věku, odpovídá: „Pociťuji ji s plnou parádou…“ A jak se zdá, kniha Muž bez ženy není člověk je jakýmsi „poučením z krizového vývoje“.

Její hrdina je také čtyřicátník, vystudovaný, ale nepraktikující pedagog Martin Samko, obchodní cestující se sportovními potřebami, po propuštění a po rozvodu, životní krachovalec střídavé intenzity, který se občas vynoří nad hladinu střízlivosti, prožije několik „vzestupů i pádů“, aby dospěl k branám nirvány, smíření i happy endu.

Návod, jak si pohoršit

A tak na dvě stě padesáti stranách sledujeme nepoučitelnost Martina Samka, nelogičnost jeho kroků, když v okamžiku, který evidentně spěje k problému, ještě přidá, aby se „to nejhorší" opravdu stalo. Rozchod s manželkou stvrdí nevěrou, nástup do zaměstnání zkomplikuje opilostí.

Okolností, které Brycz ve své knize popisuje, se dělí na dvě skupiny. Na uvěřitelné, které se asi každodenně přihodí a slýcháme je „ze života“ – lidé ztrácejí i nacházejí práci, hádají se, ubližují si, potkávají se a v případě hrozící choroby se obávají o život. A pak jsou ty podivné, vymknuté, bizarní. Ale ani ony nemusí být „mimo“. Problém je, pokud si jich spisovatel nabere víc, než unese jeho rukopis. Pak je výsledná směs únavná, a když ji navíc autor „podbarví“ sociálním tónem a moralizujícím úsudkem, pak si umíme představit, které úřady je třeba obejít, přerušuje-li někdo podnikatelskou činnost a jde se přihlásit na pracovní úřad, potvrdíme si, že tzv. novodobí zbohatlíci jsou veskrze hlupáci, korupčníci a kariéristi, s úřady jsou problémy, ale literárně nás to nijak neobohatí.

A kde je psychologie?

Pavel Brycz |foto: Archiv Pavla Brycze

Co bychom chtěli? Trochu charakteristiky a snad i psychologie. Když na to přijde, Martin Samko je na hranici úpadku, s krabicovým vínem v ruce a odpojenou elektřinou ve zdi. A z toho – šup – o pár stránek dál vyskočí „jako ze škatulky“ a ohromí čtenáře brilantně toporným klišé: „Raději se procházel po ulicích, zkoumal morové sloupy na náměstích, někdy vešel do obrazárny, muzea. Nebylo tam nic, co by znal aspoň z doslechu, žádná velká jména, milionové hodnoty, o kterých se píše při slavných aukcích, nic, co by zavánělo úspěchem a mediální manipulací. Uklidňovalo ho, že ty věci tím pádem mluví samy za sebe.“

Mít rád svého hrdinu se nevyplácí

Pavel Brycz je ke svému hrdinovi shovívavý, nechá ho plynout od začátku do konce, bez rozporu, ploše, ve výčtu toho co a jak se přihodilo. Postava neprožije svůj literární život, zůstane bez pružnosti a překvapení. Projde vytčeným dějem, v univerzální strnulé póze. Má nebe rodiny a práce, spadne do pekla rozvodu a nezaměstnanosti a skončí v očistci práce v nouzové pozici, a dokonce svitne naděje nového vztahu, jenž ho zbaví nevědomých běsů. Triáda bakalářských příběhů. Škoda.