Perspektivně funerální poezie sedmnácté sbírky Eugena Brikcia

Eugen Brikcius vydal od roku 1991 v různých nakladatelstvích už 16 knižních titulů. Do jaké kontinuity se řadí nejnovější počin, zvláště v případě, kdy předchozí sbírka byl v podstatě „sebraný spis“? „Ta měla spíš bilanční charakter,“ říká o předposlední knize Eugen Brikcius, „tahle je perspektivní.“ Člověk se narodí a neustále se pak přibližuje smrti – to je základní náhled tvůrce: „Jak se blíží ´odejití ze života´, tak se mění i pohled, původně třeba cynický.“

Perspektiva je v „zživýchvstání“ Eugen Brikcius, znalec starověké poezie i filosofie, svojí tvorbou stále více tematizuje existenciální pocit „odcházení“. Výrazný rys, který zde ale zahledl je „v přiblížení se Thanata k Erotovi“. To je ale jen jeden z námětů, které autora zaujalo, jako obvykle zkouší možnosti jazykové, rýmové, „mnohdy jsem sám překvapen pointou“, potvrzuje Brikcius, „ale rým je garantem rytmu a báseň má mít rytmus, a to i ta, která je psaná ve volném verši.“

Eugen Brikcius |foto: Tomáš Vodňanský

Báseň je vymyšlená a promyšlená „Brikciovy básně přicházejí ke čtenáři s neobvyklou slastí, jako by byly mrtvě vznešené a do jazyka nám obyčejným srozumitelného přinášely latinský rytmus, který dotváří obsah,“ je řečeno v anotaci díla. A radost i promyšlená kompozice plyne už ze samotné skladby básní v knize, neboť i názvy jednotlivých oddílů tvoří, čteme jako samostatnou báseň.

Novoluní„Když utuchne svit lunární/ tma zakryje interiér žalných márnic.// Ruce mnou se/ přišel soused/ Luna v novu/ temnem tmoucím znejasňuje cestu k rovu.// Ruce mnoucí/ sepjal soucit.“