Doživotí? Za trest!

Martin Jun se hned na začátku vehementně ohrazuje proti veškerým podezřením z parazitismu na slavném jméně spisovatele Milana Kundery. Způsob, jak identifikuje postavu svého příběhu, spisovatele K., však svědčí o něčem jiném.

Náhodné zplození spisovateleProzaické dílo rozdělené do sedmi kapitol, z nichž tři, nazvané shodně Zplození spisovatele, popisují dětství a dospívání Michala neúspěšně obrážejícího nakladatelství se svými rukopisy. V docela banálním popisu s plytkou konstrukcí nezjistíme nic nadstandardního, nejdřív musíme vytrpět vtipkující scény typu náhodného zplození domněle neplodnými rodiči, aby nás autor o pár stránek dál „ohromil“ informací, že Michalovým otcem, ale i jakýmsi nevědomým demiurgem jeho psaní, je ve skutečnosti spisovatel K.

Demiurg psaníPrávě on – K. – je postavou „druhého plánu“ Junovy knihy. Na počátku si autor pořizuje alibi tvrzením, že (cituji): „Postavy a děj románu jsou součástí fikce vzešlé z autorovy fantazie a jejich činy nemohou být spojovány s jednáním reálných osob.“ Jenže v obsahu je to trochu jinak. Bez odchylky od reality jsou některá jména – Václav Havel, Karel Hvížďala i citace z knih a článků.

Martin Jun, Doživotí (obálka knihy) |foto: Nakladatelství Labyrint

Opsáno podle skutečnostiČtyři zbývající kapitoly nazval Martin Jun: K. je polapen – slyšení – smrt spisovatele K. – udavač. Nejmenovaný K. – světe div se – se narodil 1. dubna 1929 v Brně, jeho otec muzikolog, on sám světově úspěšný spisovatel, který například na konci 60. let 20. století diskutoval s Václavem Havlem na téma „český úděl“, emigrant, autor sedmidílného románového opusu… Vážně toto je výplodem fantazie Martina Juna? A shoda „čistě náhodná“?

A malý přídavek fikceTéměř osmdesátiletý K. přijíždí do Čech, kde je zatčen a obviněn za přečin, jehož se měl dopustit před šedesáti lety – udavačská aféra nedávno proběhla tiskem. Zdá se, že okolnosti bude sledovat novinářka bulvárního plátku Anna Plecitá, ale ta, vzata do vězení, prý aby případu na svobodě neškodila, „řeší“ vlastní život, skamarádí se s obdivuhodně vzdělanými a moudrými vězeňkyněmi a vytratí se kdesi v proudu jalového rozjímání, přibližně za druhou třetinou knihy.

Vedle absurdní představy policejního šetření vedeného anekdoticky příkladně přihlouplým stylem, si, zdá se, Martin Jun vyfantazíroval málo – poctivě „opsal“ mediálně vděčnou kauzu, dodržel přesný čas, místo, sled událostí. A dokonce mu představivost nestačila na to, aby lépe skryl jména účastníků: jmenován Havel, ale jeho následník na prezidentském postu je Laus; Respekt mění Jun na Úcta; Militká je Plytká, Dlask je Prásk, Dvořáček x Vojáček – mohlo to být ještě průzračnější?

Číst to Kundera, smutnil byPokud nakladatel avizoval, že text poslal „k nahlédnutí“ Milanu Kunderovi – čtenáře vskutku pobaví představa, že by se tento do díla opravdu začetl. Na distanci vůči návodnému názvu (původně Smrt spisovatele K. a obálce s Kunderovou fotografií) jistě stačila právní kancelář. Četba textu by totiž nejen francouzského spisovatele s českými kořeny utvrdilo v obavě, že pokud tuzemské literární toky plynou právě tudy, pak nebezpečně strádají, chřadnou, ba vysychají.

Martin Jun, Doživotí, Labyrint, Praha 2014.