Na dně je společný pramen a v něm Boží voda

Freddy Derwahl začíná své vyprávění o setkání s trapistickým mnichem, který přežil přepadení alžírského kláštera, líčením poklidných odpoledních chvil v „čajovém saloně“, v zadním traktu atlaského kláštera trapistů: „Dvakrát denně se v této těsné místnůstce schází spiklenecká společnost: čtyři francouzští trapističtí mniši a jejich tři maročtí dělníci. Omar je šéf, šestapadesátiletý musil s plamenýma očima, na něm je příprava nálevu. Vřelou vodu nalévá do otlučeného kotle nacpaného čerstvou mátou. Místností se šíří nádherná vůně a všichni se už těší na svůj čaj. … To jsou chvilky mezináboženského propojení v průběhu dlouhého mnišského dne, který pro mnichy trvá od vigilie od čtvrté hodiny ranní až do kompletáře o deváté večer.“

Modlitba a bojPoklid a niterné souznění ostatně právě ke komunitám trapistů, jednoho z nejpřísnějších mnišských řádů, jaksi logicky patří. Modlitba a práce plnila všední životy malého společenství trapistů v alžírském Tibhirine. Obdělávali půdu, léčili obyvatele přilehlé vesnice, modlili se a slavili liturgii podle pravidel řádu a křesťanské víry. Vesničané byli s jejich přítomností srozuměni, přijímali je dokonce jako přátele, rádce, oporu.

Dvě tradičně kontroverzní kultury se zde setkávaly. Nešlo o nějaký korektní ani oficiální vztah, vyjednávání ani nóty. Lidé žili společně. Naopak v oné přirozenosti a obyčejnosti by podobný stav mohl být příkladný pro to, co lze označit za setkání odlišností, kultur vyrůstajících z rozdílných kořenů, ale vzájemně schopných takové tolerance, že nejen že je možný jejich život v jednom geografickém místě, ale také opravdový dialog.

Krutý případ, který nikdo nevysvětlilK čemu přesně - a hlavně proč – došlo koncem března 1996, není dodnes zcela jasné. Faktem je, že sedm bratří tibhirinského společenství bylo uneseno a brutálně zabito. K činu se přihlásila teroristická organizace Islámská ozbrojená skupina (GIA). Těla se nikdy nenašla. O dva měsíce později proběhla marockým rozhlasem zpráva, že byli mniši zavražděni, pak byly nalezeny odřezané hlavy. Po dohodě s pozůstalými byly pohřbeny v tibhirinském klášteře. Komunita tam ale dodnes obnovena nebyla.

Asi nejvýraznější popularizaci právě této tragédii (protože to nebyl ojedinělý násilný čin, v letech 1994 až 1996 došlo jen v Alžíru k devatenácti smrtícím atakům) zajistil film O bozích a lidech, který na motivy události v Tibhirine natočil v roce 2010 francouzský herec a režisér Xavier Beauvoise /buvuá/. Zfilmované drama získalo Filmovou cenu Cézar za nejlepší francouzský film. Nominace měl celkem v 11 kategoriích.

Svědectví trapistyFreddy Derwahl zaznamenal Svědectví trapisty, která přežil (to je současně podtitul díla, které nese hlavní název: Poslední mnich z Tibhrine. Autor navštívil Jean Pierra Schumachera, ale nepořídil jen zápis o situaci a vzpomínkách. Část knihy zaplňují deníkové zápisy autora, tedy reflexe klášterního života v současnosti, tedy v roce 2011.

UsmířeníZásadní je ale vyprávění přeživšího mnicha Jeana-Pierra. Ten komentuje psané dokumenty zavražděných spolubratří, především závěť představeného kláštera Christiana de Chergé: „Až se mi jednoho dne přihodí – a může to být dnes -, že se stanu obětí teroru, který, jak se nyní zdá, chce udeřit na všechny cizince žijící v Alžírsku, chtěl bych, aby si moje komunita, moje církev a moje rodina vzpomněly, že jsem svůj život odevzdal Bohu a této zemi.(…) Žil jsem dostatečně dlouho na to, abych už věděl, že jsem spoluviníkem zla, které, jak se zdá, bohužel nabývá ve světě převahy, dokonce i onoho zla, jež mě může slepě zasáhnout. Rád bych, až k tomu dojde, dostal krátký čas osvícení, které by mi dovolilo vyprošovat u Boha odpuštění pro sebe a své lidské bratry, a stejně tak z celého srdce odpustí tomu, kdo mě zasáhne. (...) Alžírsko a islám pro mě vůbec neznamenají totéž, jsou jako tělo a duše. Dostatečně jsem hlásal, že podle svého nejlepšího vědomí a svědomí věřím tomu, co jsem od nich dostal, co jsem tu nalezl jako ústřední myšlenku evangelia a co jsem se naučil na klíně své matky, své nejprvnější církve – a bylo to právě tady – v Alžírsku, a již tenkrát jsem se to učil s úctou k věřícím muslimům. (…) A i tobě, příteli poslední minuty, který nevíš, co činíš, i tobě chci říci díky a přijmout toto ´s Bohem´, jež vidím ve tvé tváři. Kéž je nám dáno, abychom se opět shledali v ráji, pokud to bude vůle Boha, našeho společného otce.“

„Ve Francii se již několik let vedou intenzivní debaty o politickém pozadí vraždy trapistických mnichů.“ To už je citace z překladu další knihy věnované tibhirinským řeholníkům, z textu církevního historika a religionisty Iso Baumera, jejíž podtitul zní Novodobí mučedníci z Alžírska. Některé hypotézy spekulují o účasti alžírské tajné služby, případně armády.

Naděje v nicotěBaumer byť v útlé knize, objasňuje, nebo alespoň rozkrývá širší okolnosti, a to nejen únosu, ale situace v Alžírsku, jeho koloniální éru francouzské správy i poměry po získání suverenity v roce 1962. Pokud nahlížíme situaci skrze možnosti setkání odlišných názorů a kultur, zdají se být konkrétní svědectví z Alžíru spíš negativní a výhled na bezkonfliktní dialog ne příliš možný. Okolnosti politické i mocenské zájmy vedou k pesimismu.

Přesto se v obou knihách více mluví o naději. Kde ji hledat? Snad takto: „Christiana de Chergé pronásledovala otázka, jaké má síto islám v Božím plánu. Bylo mu jasné, že islám jako náboženství a muslimové jako jednotliví věřící a jako ti, kteří se scházejí ke společné modlitbě, jsou součástí rozhodnutí Boží prozřetelnosti, v neposlední řadě ke znejistění křesťanů. Muslimové v Alžírsku museli s křesťany v podobě vládnoucích Francouzů získat všelijaké zkušenosti. A přece otci Christianovi jeden muslim řekl: ´Kdybychom jen ve studnici modlitby křesťanů a muslimů kopali dostatečně hluboko, narazili bychom na jedinou Boží vodu.´“