Imperiální válečné muzeum v novém hávu

Rekonstrukcí pověřilo ateliér jednoho z nejlepších světových architektů Normana Fostera. Ten není v projektech pro IWM žádným nováčkem. V roce 1998 získal prestižní britské architektonické ocenění – Stirling Prize – za návrh haly pro expozici amerického letectva v Duxfordu. V letech 2014 až 2018 se tak má Imperiální válečné muzeum stát jedním z ústředních bodů připomínek bojů a hrůz první světové války ve Spojeném království.

IWM vzniklo z válečných hrůzPrávě na počátku čtvrtého roku první světové války, v únoru 1917, se v hlavě britského poslance Alfreda Monda zrodil nápad na založení Národního válečného muzea, které by shromažďovalo materiály z probíhající Velké války. 27. února obdržel jeho návrh ministerský předseda David Lloyd George a již 5. března o vzniku muzea válečný kabinet rozhodl. O tři týdny později, 26. března, o tom informoval deník The Times. Alfred Mond se stal předsedou přípravného výboru. S ohledem na britská dominia byl název v prosinci 1917 změněn na Imperiální válečné muzeum.

Podle původních plánů mělo muzeum sídlit v nově postaveném rozlehlém komplexu v londýnském Regent’s Park, kde měl vzniknout i okázalý válečný památník. Kvůli nedostatku peněz a malé podpoře veřejnosti však od tohoto záměru upustili. Teprve roku 1920, kdy již mělo muzeum ve svých sbírkách na 100 000 exponátů, schválil parlament příslušný zřizovací zákon a 9. června tak mohl král Jiří V., prapraděd prince Williama, slavnostně otevřít expozici umístěnou provizorně v Crystal Palace v jižním Londýně. Jak panovník uvedl ve svém projevu, „muzeum by nemělo být pouze skladištěm materiálu pro historiky, ale trvalou připomínkou společného válečného úsilí a společných obětí“. Expozice se těšila mimořádné pozornosti veřejnosti – do listopadu 1921 si ji prohlédlo více než dva miliony návštěvníků! Podstatné je také to, že hned od počátku si kurátoři muzea uvědomili význam fotografií a dokumentárních filmů. IWM se tak zřejmě stalo první multimediální institucí na světě.

Novému atriu Imperiálního válečného muzea vévodí legendární stíhačka z druhé světové války Supermarine Spitfire |foto: Jaroslav Beránek

V letech 1924 až 1935 se sbírky přestěhovaly do nepříliš vyhovujících sálů bývalého Imperiálního institutu v londýnské čtvrti South Kensington. Muzeum tak ale mělo velké štěstí, protože roku 1936 Crystal Palace do základů vyhořel…

Teprve 7. července 1936 muzeum znovuotevřel v někdejším Bethlem Royal Hospital ve čtvrti Southwark vévoda z Yorku, který se za nedlouho stal králem Jiřím VI. Zde sídlí muzeum dodnes. Je možná příznačné, že instituce, která mapuje válečné konflikty 20. století, našla své stálé „útočiště“ v prostorách někdejší nemocnice pro duševně nemocné. Ostatně jednoho z nejstarších špitálů pro choromyslné na světě – jeho počátky spadají až do 13. století. Do Southwarku se špitál přestěhoval na počátku 19. století; do nové rozlehlé budovy, která byla podle návrhu architekta Jamese Lewise dokončena roku 1815. Pro muzejní účely zbořili ve třicátých letech minulého století obě křídla, zůstala jen centrální část s charakteristickou kupolí přistavěnou roku 1846. Navrhl ji architekt Sydney Smirke, který byl mj. autorem projektu Kruhové čítárny Britského muzea či krajinné úpravy hřbitova v Brookwoodu.Muzeum zůstalo otevřeno i dlouho po vypuknutí druhé světové války. Jeho brány se pro veřejnost zavřely teprve s prvními nálety Luftwaffe na Londýn v září 1940. V pátek 31. ledna 1941 dostala budova přímý zásah. Bomba poškodila řadu modelů válečných plavidel a zcela zničila letoun Short Seaplane, který se zúčastnil námořní bitvy u Jutska v roce 1916.

Tank Mark V a letoun Sopwith Camel ve stálé expozici první světové války |foto: Jaroslav Beránek

Již v říjnu 1945, tedy nedlouho po konci války, připravilo IWM krátkodobou výstavu, která mj. představila technologii podmořského potrubí PLUTO, jež zásobovalo spojenecká vojska pohonnými hmotami po vylodění v Normandii, či speciální tank Churchill Crocodile. Menší část stálé expozice zpřístupnili v listopadu 1946, další třetinu pak roku 1948 a zbytek v roce následujícím.

Dalších rekonstrukcí i rozšíření výstavních ploch se muzeum dočkalo v letech 1966, 1989, 1994. Velkou změnu zaznamenalo v roce 2000, kdy královna Alžběta II. slavnostně otevřela stálou expozici holocaustu, největší svého druhu v Evropě.

Od roku 1976 má IWM také své pobočky. První vznikla na bývalé letecké základně v Duxfordu. O dva roky později se součástí muzea stal lehký křižník z druhé světové války HMS Belfast, zakotvený na Temži proti londýnskému Toweru. V roce 1984 byl v centru Londýna zpřístupněn přísně tajný londýnský kryt britského válečného kabinetu (Cabinet War Rooms), který byl roku 2005 rozšířen o Muzeum Winstona Churchilla.

Bohaté sbírky muzeaSbírky IWM obsahují více než 350 tisíc zbraní, ke 40 milionům metrů dokumentárních filmů, stovky hodin videozáznamů, na30 tisícům hodin zvukových nahrávek vzpomínek očitých svědků válečných konfliktů, přes pět milionů fotografií a více než 350 tisíc knih. Muzeum však nezapomíná ani na výtvarné umění. Vlastní druhou největší sbírku současného britského umění, hned po Tate Gallery. Ve fondech muzea nalezneme na dvacet tisíc obrazů a kreseb i třicet tisíc plakátů.

Projekt za 40 milionů liberNa projektu rekonstrukce se začalo pracovat již od roku 2010. Pro veřejnost to potom bylo viditelné od roku 1913, kdy postupně začaly mizet z Atria velké exponáty, letadla, tanky i třeba dvoupatrový autobus, který dopravoval britské vojáky na francouzských a belgických bojištích během první světové války, a poté od ledna až do července letošního roku bylo muzeum zcela uzavřené. Celá rekonstrukce přišla na 40 milionů liber, z toho pouze pět milionů od státu, od Ministerstva kultury, médií a sportu, 6,5 milionu věnoval loterijní fond (Heritage Lottery Fund), zbytek, tedy téměř 30 milionů liber, věnovali soukromí sponzoři.

Rozpaky z nové expoziceNejvětší změna je patrná hned ve velkém Atriu muzea, jehož podlaha se nyní nachází až v původním suterénu. Je to velmi působivý prostor. Ovšem oproti původnímu uspořádání je zde mnohem méně exponátů. Například pod stropem, který byl snížen podhledem, jsou zavěšena jen dvě letadla, legendární Spitfire a moderní letoun Hawker Harrier. Dříve tu bylo letadel nejméně pět... Takže nové atrium působí poněkud prázdně, zbytečně prázdně. Naopak v nové stálé expozici první světové války je možná exponátů až příliš mnoho, více než 1300, tady by možná „méně znamenalo více“, protože hrozí nebezpečí, že v té záplavě předmětů a zejména dalších informací se návštěvník může ztratit. Podle mne, a nejen podle mne, protože tohoto problému si všimla i redaktorka listu The Daily Telegraph, je jedním z největších problémů jsou popisky v galeriích obklopujících Atrium, tam je umístěna expozice představující historii válečných konfliktů od druhé světové války až po současnost. Popisky totiž nenajdete u jednotlivých exponátů, ale nezřídka až o pět metrů dále na jakémsi diagramu, jakémsi půdorysu nejbližšího okolí. To opravdu není pro návštěvníka příliš pohodlné.

Stálá expozice první světové válkyNová stálá stalá expozice první světové války je chronologicky rozdělena do 14 částí, s jistými tematickými odbočkami. Takže si například můžeme prohlédnout dopis básníka Siegfrieda Sassoona, v němž v roce 1917 protestoval proti válce. Vystaveno je rovněž několik uměleckých děl včele s obrazem malíře Paula Nashe Meninská cesta z roku 1919, v němž ztvárnil „měsíční“ krajinu v okolí belgického města Ypry, které Němci téměř vymazali z mapy světa.

Ve stálé expozici první světové války nechybí ani obraz Paula Nashe Meninská cesta z roku 1919 |foto: Jaroslav Beránek

Ovšem i tato expozice budí jisté rozpaky; právě pro až příliš velké množství informací. Asi jedinou možností je tak navštěvovat expozici opakovaně, což zase nemusí být takový problém, protože muzeum je přístupné zdarma, a to sedm dnů v týdnu. Expozice je připravena opravdu velkoryse, najdeme tu krom exponátů také šedesát digitálních displejů, některé z nich jsou interaktivní. Zklamáním je prezentace dvou největších objektů, tanku Mark V a stíhačky Sopwith Camel. Před rekonstrukcí byly vystaveny v Atriu, kde si je každý mohl každý návštěvník prohlédnout ze všech stran. V nové expozici vidíme z tanku asi jen třetinu, v zešeřelém prostoru není možné ani si pořádně prohlédnout legendární dvouplošník. V nové expozici chybí Trench Experience, tedy věrná replika zákopů první světové války, která přitahovala mnoho návštěvníků muzea před rekonstrukcí. Tento zážitek nemůže nové pojetí expozice při sebevětší snaze nijak nahradit.