Malířské gesto Jaroslava Horálka je dramatické i pokorné

Malíř Jaroslav Horálek zemřel předčasně v prosinci roku 1991 v pouhých 37 letech a zanechal po sobě v podstatě teprve započaté, ale slibně se rozvíjející malířské dílo. V letech 1974 až 1980 studoval Horálek na pražské Akademii výtvarných umění u profesora Františka Jiroudka a na samém počátku devadesátých let se spolu se svými kolegy krátce podílel na restaurování Váchalových nástěnných maleb v Portmoneu v Litomyšli. Výběr z malířského díla Jaroslava Horálka z let 1989-91 představuje výstava otevřená od včerejška v Nové síni ve Voršilské ulici v Praze. Zahajovala ji historička umění Eva Neumannová.

Gesto energické i pokornéJaroslav Horálek přísluší svým dílem k tzv. generaci osmdesátých let, která musela obtížně hledat cestu k vlastnímu pravdivému uměleckému výrazu. Intenzívní zájem o člověka, lidskou bytost trpící i milující, žijící touhami i zklamáním, později vystřídal zájmem o krajinu, o prostor lidského pobývání v tomto světě. Výstava Obrazy uvede soubor děl z posledního umělcova období, jež jsou víc než reálnými krajinami uměleckou meditací o rozdílnosti i splynutí přírody a člověka.

Jeho malířské gesto dosahuje nevídané intenzity výrazu, sálá z něj energie, vroucnost i pokora. Dramaticky tu vyvstává komplikovaný neprostupný svět, v němž jsme se ocitli, a který je Horálkovi především přírodním děním, plynoucí živou událostí, která nás vyzývá k odhalování a odkrývání.