Z Návrší se v nové sbírce rozhlíží Vít Slíva

Ležíš tu na stole, exponát „Hmyz“./ Sedím tu nad stolem, exponát „Člověk“. Podle prvních veršů se zdá, že jedenáctá sbírka Víta Slívy bude entomologická. Dojem hmyzoznalství dokonce pokračuje, ba prolíná celou knihou – jako by autor sepisoval své Návrší, jak je počin pojmenován – v plenéru, při pozorování okolního hemžení a cvrkotu. Tak je tu sršeň i ovád, a pak ještě třeba i v básni, která dala dílu název, se objeví „co klíšťat, škvorů, červených mravenců“.

Básník s civilizovaným vztahem k příroděVzpomeneme-li na předchozí dílo básníka Víta Slívy, zalíbení v mikrozóně a paralelách světa lidí a přírody, je mu nepochybně vlastní. Dokonce, už jen, když projdeme tituly dosud vydaných sbírek, opěrná inspirace je zřejmá – stačí vzpomenout jeho produkci za posledních deset let: Račí mor, Rodný hrob, Souvrať – teď tedy Návrší, a k tomu jistě Magnesií Literou a Cenou Nadace Český literární fond ověnčené Bubnování na sudy. Byť z titulů bychom mohli domýšlet autorův ruralismus, Slívův styl je spíš ovlivněn zemí zabydlenou, vztahy, a pokud se u něj objeví pole, potom převážně ve významu „hřbitovní“.

Většina sbírek z řečeného období začíná básní pro zbytek díla podstatnou, ozřejmující a navádějící k interpretaci, jejíž výpověď je pak stvrzena a rozvíjena dalšími verši. Podle nich autor (nebo redaktor vydání?) volil, zdá se, název knížky. Také celá tvorba jako by měla podobné pojetí. Právě uznávané Bubnování na sudy v době vzniku otevřelo slívovskou originalitu vidění, zjevilo poetiku a zvláštnost gesta. Zaklínání holanovsko-hrubínovskými vzory mělo být právě tehdy zapomenuto, protože v této, zřejmě tzv. klíčové sbírce se projevilo suverénní nadání, drsné tahy výrazné obraznosti lomené pastelem až sentimentální empatie, zkratka ohromujícího vhledu na podloží prozíravého vnímání zániku, marnosti, časnosti…

Krásné krátké veršeVětšina sbírek následujících po Bubnování na sudy, ovšem zároveň takto rozloženou poetiku nepřekročila, jen konturovala. Básník se usadil ve svém mortálním lkaní a podoben antickému chóru nemůže odtrhnout pohled fascinovaný evidencí zmaru: „Krása prudce rozbolí,/ smrt mi přimámí:// pokreslená křídami/ černá vrata stodoly.“ Tak veršuje Vít Slíva v aktuální sbírce, v básní Bohučovické děti. A jestliže se zpočátku zdálo, že tentokrát umělec víc obrací pozornost k věcem vzletným, ne snad nezávazným, ale řekněme v metafoře nadějnějším, záhy zjistíme, že stále ho poutá to, co obvykle: unikavý oblouk času, stesk po zemřelých, jakési překvapení ze vzpomínek, stále přítomný chlapec v muži, prvotní údiv, který ale zároveň už oplakává mizející možnost, sílu, potenci. Občas jsou to obrazy půvabné: „Plamenem svíčky vyhlížím,/ svítilnou vyzváním na černé kmeny./ Noc je už v předjitřní beztíži,/ v tebe se mění.“ Zvlášť ty nejkratší nejsilněji rezonují. Rozmáchne-li se básník šířeji, je poslání výpovědi nezřetelné, uzavřené v mlhavé apokalyptické vizi: „Sníh pod oknem syčí./ Tma se hrne z dnů,/ jako se řine mlíčí/ z rozkuchaného vesmíru.“

Resumé je snadné – nejkrásnější jsou v podání Víta Slívy drobná konstatování s okouzlující metaforikou a jednoduchým rýmem: „mraky – zázraky“ kupříkladu. Pár jich na těch sto stránkách najdeme. Jiné verše autor zatížil dusnou depresí, až příliš sebestřednou, bezvýchodnou. Návrší zůstane v horizontu standardů autora, vyvýšeninou s mírným vzepjetím. Nedojde z něho k strmému pádu, ovšem k odrazu a letu je to též příliš malé.