Chladný severský vzduch jako by vanul z povídek Gyrðira Elíassona

Ovšem podobně jako nepříliš pestrá příroda Islandu má jistě svoji krásu a zaslouží si obdiv už pro nutnou úpornost v boji o holé přežívání, také vyjadřování islandského spisovatele má nezpochybnitelnou poetiku beze stopy samoúčelné touhy deprimovat čtenáře. Možná je to právě vzor přírody, kterou autor tolik obdivuje, co dodává jeho textům, i těm, které se odehrávají ve městě nebo v uzavřeném interiéru, na jistém půvabu a zajímavosti.

Elíassonovy povídky mají existenciální ladění

Hodně se v nich přemýšlí o samotě, zániku, často je smrt jejich vyústěním, ale všechno se v nich zároveň děje přirozeně a pochopitelně. Nejpůvabnější jsou ostatně ty příběhy, v nichž se zdánlivě mnoho neděje – někdo čte knihu, jiný má sen, jehož stopy pak nachází ve skutečnosti. Odehrávají se tu vlastně velmi všední věci. A najednou jako by se odkudsi jemně zablesklo, cosi zajiskří a mechanismus obrazotvornosti začne pracovat, realita je poznamenána tajemnou magií, která pracuje kdesi „pod ledovcem“ formálního klidu.

Stačí malinko, měkký koberec mechu pod nohama, květ slunečnice blízko vodopádu nebo sněhobílý kocour připomínající „malou závěj, jež tu zůstala jako památka na vytrativší se zimu“, neboť všechno překračuje hranice toho, jakým se to na první pohled zdá. Účinek je téměř hmatatelný a slyšitelný. Autorovi se totiž díky minimalistické citlivosti, s níž sleduje jemnou hranici mezi realitou a fantazií, daří zaujmout a probudit to nejpodstatnější, totiž čtenářovu představivost.