Vůbec poprvé vycházejí v češtině některé povídky Rainera Marii Rilka

„Nevím, jaké místo smějí zaujmout mé práce z mládí a jestli jim vůbec nějaké přináleží,“ psal Rainer Maria Rilke v únoru 1907 v dopise Stefanu Zweigovi. Germanista a překladatel Milan Tvrdík k tomu říká: „On sám v době, kdy tvořil paralelně básně a povídky, se nějakým způsobem vždy snažil o provázanost těchto dvou žánrů. To znamená, že jeho povídky jsou velmi lyrické.“

V letech 1892–1905 napsal Rilke kolem sta povídkových textů různého rozsahu, v nichž zkoušel různé stylové postupy dobového naturalismu, symbolismu, impresionismu či novoromantismu. Některé prózy byly autorem vybrány a publikovány, jiné se zveřejnění dočkaly až po jeho smrti. Část byla ale ztracena a ví se o nich jen ze zmínek v korespondenci či v dobovém tisku.

Rilkova celoživotní témat zůstávají stejná, mění se pohled na ně

Odpověď na otázku, jaké povídky mladý Rainer Maria Rilke psal, nabízí také Viera Glosíková, překladatelka několika povídek ve výběrovém svazku a autorka úvodní studie: „Pokud se ptáme na témata, pak musíme opět ocitovat samotného tvůrce, že je to pořád „jedno a stále znovu to jedno“, tedy, že základní tematické okruhy, které stály v centru pozornosti mladého, staršího i zralého spisovatele a básníka, jsou si velmi blízké až identické – jen nazírání na ně a jejich jazykové uchopení je podstatně odlišné.

Rainer Maria Rilke na fotografii neznámého autora v roce 1900 |foto: Wikimedia, public domain

Rilkova celoživotní témata jsou především: láska a smrt, dětství jako stigmatizující událost, různé typy partnerství a samoty, konflikty mezi praktickým každodenním životem a činností umělce, tvorba a práce vůbec, pojetí individuální svobody … maloměšťácky banalizované vnímání světa – to vše jako protiklad k opravdovému modu vivendi, neboli žití v pravdě.“

Milan Tvrdík ještě konkretizuje: „Je tam velký záběr do ženské mysli. Jeho hlavní postavy mnohých povídek, jsou nešťastné ženy, které jednak nenaplní svůj život, jsou svázány konvencí, které jim nevyhovují, a proto se je snaží rozbořit, což se jim nedaří, takže závěr jejich života je buď dobrovolná smrt, případně útěk, který ovšem může mít různé podoby.“

V povídkové tvorbě se projevuje Rainer Maria Rilke především jako citlivý pozorovatel, vědomý si toho, jak velkou cenu má lidská svoboda a důstojnost a jak nesnadné je uchovat si je v nepříznivých, nechápajících vztazích a podmínkách.

Ukázka z prózy Rekviem

„Dlouho bledý chlapec čekal. Nevěděl nač. Až když přišla, pocítil, že čekal na ni, aby jí sčesal neposlušné vlasy z čela a políbil bolavé oči. Položila mu svou těžkou hlavu do klína a hlas se linul ze rtů jako rozbitá lyra. Neptal se. Připadalo mu, že v jejím bolu stárne. Ničemu nerozuměl – ale věděl, že cizí život, který protéká kolem dětských pokojů, dveře jeho pokoje prolomil jako dravý proud.

Hodně toho prožil, a kdyby to měl vyprávět, musel by se stát básníkem. Družka mu samozřejmě chyběla, při putování životem i o svátečních dnech. Neměla vůli jít dál; byla pro život moc smutná. Brzy zemřela. Ale dveře mu přesto otevřela. A on jí za to byl vděčný. Jinak by ho nepoložili vedle ní do náruče týchž vrbových kořenů. Bylo to jeho přání.“