Papaver. Ilustrovaná kniha o záhadném býlí

Dora Dutková chtěla studovat biologii, ale místo toho studovala filozofii. Nestala se ovšem filozofkou, místo bádání v hlubinách myšlení začala studovat ilustraci a grafiku na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Dnes se věnuje kresbě a grafice, vytváří výtvarnou podobu čtrnáctideníku A2, knih nakladatelství Baobab či Fra.

Podprahový vztah k rostlinné říši jí zřejmě zůstal, protože se stala editorkou knihy o záhadném býlí, nazvané Papaver.

Čtenáři chybí klíč

Papaver dubium je latinský název rostliny s názvem mák pochybný. Tolik budiž řečeno jako základní premisa knihy Papaver. Dobrodružství botaniky, jejíž editorkou, ale fakticky ilustrátorkou, je Dora Dutková. A zároveň můžeme předeslat, že všechna podezření, že tato kniha je spíš než badatelskou záležitostí plodem fantazie a výhonkem bujné představivosti, jsou oprávněná a platná.

Klíčem může být „klíč“ – a totiž onen k určování rostlin. Anebo internetový vyhledávač nabízející herbáře v elektronické podobě. Protože zvědavost, zájem a otázka, zda jde o věrohodné, ba pravdivé informace, anebo předpoklad, že se jedná o vymyšlený souhrn inspirovaný nepřeberností rostlinné říše – jsou ve vyváženém množství.

Komiks? Ilustrace s komentářem? Obdoba dávných bestiářů?

Oč v téhle knize jde? Kdo by očekával plynulý příběh v klasickém rozvrhu začátek – děj – konec, ten bude zcela jistě zklamán. První listování je docela rychlé – kniha má šedesát čtyři strany – a množství ilustrací dalece převažuje nad textem.

Jde tedy o komiks? To se také nedá říct. Ilustrace s komentářem? Možná, ale zároveň bez celkové kompozice a ohledu k vzájemné provázanosti a nějakému společnému smyslu, mimo výtvarný. Asi nejpřiléhavější může být dojem, že to je pokus, cvičení, ukázka autorčina kreslířského stylu, gesta výtvarnice, které nezpochybnitelně prokazuje školu Jiřího Šalamouna.

Tolik ohlas, který Papaver vyvolává. Tak jako přízvisko máku, trochu „pochybný“, protože kniha bez úvodu či doslovu, prvotně ohlašuje jakési dobrodružství, pak ale uvádí v jistý zmatek, protože jednotlivé stránky na sebe obsahově nenavazují, každá dvojstrana je samostatným příběhem, popisem, útržkem, výstřižkem. Postupně je zřejmé, že hlavní jsou tu rostliny, rozkreslené po příkladu opravdových herbářů, s latinskými názvy. A k tomu jakýsi kousek vyprávění.

Třeba hned ten první, o zaniklé vsi Cetviny, původním německým jménem Zettwing, z níž zbyl jen kostel a v něm (cituji): byly v lednu 1993 nalezeny nespočetné nákresy a zápisy potvrzující náruživý vědecký zájem o botaniku a botanické experimenty. Jejich výsledkem, jak se dále dočteme, bylo několik nových rostlinných druhů, které jsou tu též perem autorky zpodobeny.

To už zvídavému čtenáři nedá a začne hledat. Najde skutečně zaniklý městys v katastru Dolního Dvořiště, na jehož území zbyl kostel, ale také kašna, celnice a dva domy upravené pro potřeby jednotky pohraniční stráže. O nějakém knězi – vášnivém botanikovi, ani slovo, dokonce ani na webu vytvořeném občanským sdružením udržujícím pozůstatky místa.

A rostliny? Tak jako „chytrá horákyně“ pravdivé jsou napůl – dohledáme-li pravověrné jméno rodové, nesedí druh, figuruje-li zde historická osobnost, skutečně žijící botanik, cestovatel, umělec, objevitel, pak jsou mu přisouzeny zážitky či objevy, které neučinil nebo jsou posunuty do bizarnosti.

Jde tedy o rostlinnou obdobu dávných bestiářů a fantaskní zoologie? V nakladatelské anonci je napsáno (cituji): Co je pravda a co je výplodem fantazie autorky této krásné a zábavné knihy rozhodnete jen vy sami. Jenže čtenář nemá právě onen potřebný klíč k určování pravdy v této knize. Může se těšit z formálního provedení, nechat na sebe působit estetický dojem, najít zalíbení v jejím vnějšku. Pocit libosti z četby se dostaví stěží.