Jiří Kratochvil napsal postmoderní romaneto s návodem na opravu budoucnosti

„Romaneto,“ připsal k titulu své knihy Jiří Kratochvil – a jednoznačně tak čtenářovu pozornost zaměřil k obzoru, jemuž vládne Jakub Arbes jako hlavní uživatel, objevitel a tvůrce.

Jak se právě Jiří Kratochvil, „vejde“ na tento horizont přechodu mezi románem a novelou? On, který je vnímaný coby postmodernista svojí tvorbou i teoretickými texty?

To, co by mělo správné romaneto mít, Kratochvílovo nepostrádá – epické děje se prolínají, postavy potkáváme v jejich přítomnosti a z různých úhlů nahlížíme jejich situaci. Vypravěč se stává pozorovaným objektem nebo ho potkáváme v rozličných etapách. Je tu ústřední motiv, objasňují se záhady, fungují nápovědy.

Kniha je rozdělena do devíti kapitol pojmenovaných písmeny řecké abecedy. Protože autor „skočil“ od théty rovnou k omeze, cosi tu chybí – minimálně lambda, ró či fí – „ostatek“, jak varuje definice romaneta, se tím však nejasnějším nestává. „Ústřední motiv (nabádá také definice) má funkci soustřediti děj kolem jednoho předmětu, který slouží k motivaci dějových obratů a závěrečné pointě.“ Ano, to tu je.

Ústředním motivem knihy Jiřího Kratochvila je setkání s neznámým Jednoho březnového dne počátku jednadvacátého století se zjeví na lavičce brněnského parku Schreberovy zahrádky muž, zdá se, že bez domova, a navíc bez paměti. Nebo alespoň svému zachránci tvrdí: „Nemůžu si vzpomenout, kdo vlastně jsem. Asi se něco ve mně vzpříčilo, zaseklo a zatím s tím nehnu.“

A tak je neznámý prozatím pojmenován Charlie a postupně se ukazují samá jeho pozitiva – nesmírná manuální zručnost i obdivuhodná vzdělanost. Zkrátka jediné, ztracené v paměti – kým vlastně je. Anebo to nezapomněl? Ne, jak se ukáže, jde o návštěvníka z „jiných světů“, jenž přichází z minulosti s humanistickým posláním. Tolik snad prozradit lze.

Spisovatel Jiří Kratochvil v Havlíčkově Brodě |foto: Petr Veselý

Stejně jako fakt, že sám autor je i tentokrát aktivním účastníkem vstupujícím do děje, korigujícím, manipulujícím. Pomrkává na čtenáře, aby neopominul zvlášť vydařené pasáže, a ukazuje, kdy se v textu vyskytuje nějaká zásadní nápověda, příznak nebo jen pěkná slovní formulace.

Text je důsledně a ukázkově kratochvilovský

Ovšem, to už jsme daleko od romaneta. Anebo Jiří Kratochvil posunul formu do její postmoderní podoby? To je nepochybné, protože text je to důsledně a ukázkově kratochvilovský. Gesto, k němuž je autor nadán a jež dlouhodobě pěstuje, je tu rozmáchlé do pestrosti. A tak se tu cituje, využívá pokleslých žánrů, kontrastu vznosných i vulgárních slov.

Jazyk popisů, též jako obvykle, je výrazně opulentní, přetékající z reality a rozkošně košatící. To jsou popisy náročných jídel – jehněčí s kokosovou omáčkou, speciálně připravení kohoutci, detaily architektury, enormní schopnosti. Až do ornamentu rozvinuté obrazy.

Autor se vrátil k příběhu a k vyprávění

Podstatný ovšem, přes všechny literární ozdoby, je tentokrát příběh – fantazie o manipulaci s budoucností, úvaha o tom, jak zpětně zabránit budoucí krutosti. Své vyprávění autor šťastně rámoval – uvedl okolnosti, rozvinul děj, završil ho a uzavřel. Řetězení, k němuž se upínal v několika posledních knihách, tentokrát odložil, což je výslednému textu víc než ku prospěchu.

Jiří Kratochvil je ve svém postmoderním romanetu Alfa Centauri střídmý ve vršení motivů, vystačí v podstatě s jedinou linkou, jakkoliv ji přizdobil, někde znejistěl, roztřepil. Vrátil se k tomu, v čem je mistr – k příběhu a k vyprávění. Byla to šťastná volba, neboť to bylo to, po čem se nám v jeho knihách stýskalo.