Co všechno lze vyslovit, pokud si autor své vyprávění omezí rozsahem sta slov?

Na počátku byla náhoda – Dalibor Demel se zúčastnil literární soutěže jistého časopisu na povídku o sedmdesáti devíti slovech. Zvítězil, a navíc mu zůstalo několik textů „na poněkud nesmyslný rozsah, protože sedmdesát devět je poměrně kuriózní číslo.“ A tak si autor stanovil rozměr o něco málo širší a napsal sto příběhů, z nichž každý obsahuje sto slov. Je to málo nebo hodně? Lze daný formát „překročit“ nápadem, myšlenkou? „Pravidelně jsem to zkracoval. Dostával jsem se někam ke sto padesáti, a pak jsem zjišťoval, že jsem schopen ten krátký příběh poměrně slušně zaplevelit, takže škrtání bylo vždy ku prospěchu věci.“ Zdánlivě mohlo jít o autorskou hru - cvik v žánru. Kam se posouvá obsah? „Bylo to docela napínavé, protože někdy jsem to napsal tak, že to na stovku nepůjde zkrátit. Byla to skládačka v rámci stanovené formy - přehazování slov, vět, ale také vyznění celého příběhu.“

Jaký je obsah? Co je možné v takové koncentraci sdělit? Formát povídky samé je v literatuře jedním z nejtěžších, dobrá povídka je mistrovský kus spisovatele. Co umožňuje, jakou gradaci, vnitřní drama a napětí, a jakou třeba běžnost nebo míru komiky? „Tahle forma má možnosti. Sám jsem byl překvapený, co všechno se do ní vejde - tam může být pohádka, fantasy, epos, detektivka, divadelní hra… těch sto slov je zároveň hodně i málo. Já jsem to vnímal tak, že jsou to takové nahozené udice, že z těch povídek by šel třeba vytáhnout román, že to je takové ohnisko, které bylo zajímavé zkoumat a ohledávat. I když na začátku to byl trochu cvik, literární hra s etudami.“ Ale postupně jako by si žánr sám řekl o víc, začalo promlouvat vědomí, zkušenost, inspirace, snad i podvědomí. „Tyhle povídky se nabízely jako způsob, jak ten chaos v hlavě zpracovat.“

Jeden z textů Dalibor Demel převedl také do podoby minutové hry:

A čeho je třeba v takto krátké formě se vyvarovat? „V knize Sto krát sto slov jsem se snažil, aby to nepůsobilo jako anekdota, aby tam nebyla ta třeskutá poslední věta, čímž by se ta věc vypotřebovala. Byla to otázka gradace, ale také zachování plynulého proudu a možná i nějaké literární tůně, která možná stojí, ale do které může i tak být zajímavé se dívat.“

Ukázka z knihy 100 × 100 slov:Roztržka s vnitřním hlasem. Došlo mi to při usínání. Zhasl jsem lampu a zjistil, že můj vnitřní hlas se mnou nemluví. Samota mě vyděsila, takže jsem začal vyvolávat naše společné chvilky. „Tuhle ženu nenech odejít, “ radil mi, ale já ji propustil docela snadno. „Musíš změnit práci, “ ozval se ve chvíli, kdy jsem se v kanceláři zabydlel. Nikdy se nechoval rozumně. Kromě jiného mě marně nabádal, abych ho bral vážně. „Promiň, “ skuhral jsem do polštáře – ale dál mlčel. Vstal jsem, otevřel okno a přehodil nohu přes parapet. Ticho „Tobě nevadí, když umřu? “ zakřičel jsem a poslouchal. „Že to říkáš zrovna ty. “ Zašeptal můj vnitřní hlas.

Obálka knihy 100 × 100 slov Dalibora Demela. Vydává atelier D-Art. |foto: Knihkupectví Kosmas