Ilustrátorka a jiné obrázky v prvotině Lenky Sobotové

Knižní prvotina Lenky Sobotové je soubor osmi povídek, přičemž námět každé z nich může pocházet tzv. ze života – brigádnice v klášterní zahradě, dilema rodinného a uměleckého života, dětská léčebna, dvě sestry vracející se na rodový statek, dvacet let nebo pětašedesát – jistoty jako by nebyly přístupné žádné z věkových kategorií. Také inspirací mohla být jak osobní zkušenost autorky, tak zobecněné zážitky svěřené či vyslechnuté.

Hlavními hrdinkami jsou jasně ženy – studentky i důchodkyně, ilustrátorka, překladatelka. Muž se objeví v hlavní roli jedinkrát, a vlastně deptán proměnou ženy z milostnice v matku, dvakrát tu muži statují ve vedlejším postavení.

Je zřejmé, že i když se Sobotová vžívá do žen více než šedesátiletých, přece je jí nejbližší svět a horizont středního věku. Všechny osobnosti totiž jako by měly shodné rysy. Ženy praktické, v nutných okamžicích realistické – rozvedené nebo svobodné matky s možná příliš shovívavým až ironicky pohrdlivým nadhledem. Jejich malé děti jsou bezbranné, je třeba je chránit, ale okolní mládež je poněkud nepřátelský, rozjívený druh.

Příběhy, které tu Lenka Sobotová vypráví, se jistě mnohokrát odehrály a jejich blízkost běžnosti autorka postihla přiléhavě. Dvě povídky jsou velmi empatické a skrze opravdovost zároveň dojemné, přičemž obě zasazeny do nemocničního prostoru – Jaro na Kvítku je situovaná do prostředí dětské léčebny a Ilustrátorka – přeneseně zobrazuje nemocniční oddělení pro ženy v rizikovém těhotenství.

Budeme-li hledat klíčové slovo, společný pojem vyjadřující náladu vyprávění Lenky Sobotové, pak je to právě nepřehrávaná, o to výstižnější jednoduchost, daná snad překladatelskou zkušeností autorky v potřebě srozumitelně naznačit jeden úhel či zásadní detail.

Sobotová dokázala poukázat na fakt, že i v obyčejnosti a denních starostech se může zablesknout cosi podstatného. Že nestandardní setkání v klášterní zahradě se stane příčinou k rozhodnutí, jak vyřešit osobní vztah… anebo se ani nic neřeší, jen souhra okolností dotyčnému vyjeví marnost určité snahy. Většina postav v knize si cosi plánuje, kreslí imaginární svět, k jehož rozpadu pak stačí drobnost, třeba červotoč v nábytku v povídce Jablíčka. Ostatně dokončený dle původního úmyslu je snad pouze jediný naplánovaný čin, v poslední povídce nazvané Zlatá písmenka.

Malé touhy malých životů občas působí fádně, ale právě jednoduchost struktury dokázala autorka prospěšně využít a zdůraznit tím napětí a gradaci, které jsou ukryty za nejvšednějším lidským počínáním. Zápletka jako by se pokaždé vinula po spirále a postupně zesiloval její jemnější či výraznější kontrapunkt. Je zřejmé, že Lence Sobotové nešlo o analýzu konfliktu, ani o světodějné zvraty – spíš o varianty nesentimentálního zamyšlení nad způsobem přijetí sebe sama – bez rozdílu věku a vzdělání, bez vyměřování, které starosti a stesky jsou zásadnější.

Lenka Sobotová je vystudovaná bohemistka a anglistka, pracuje jako knižní redaktorka a překladatelka z angličtiny. Je trojnásobná držitelka Tvůrčí prémie Obce překladatelů. Práce s textem, vyžadující pečlivost a soustředění je jí tedy velmi blízká. Tato zkušenost se jí ve vlastní tvorbě zúročila – Ilustrátorka a jiné obrázky je kniha poklidná, ale ne nudná, soustředěná na logiku a věrohodnost, přičemž nepůsobí explicitně nebo karatelsky. Autorka své čtenáře doprovází, ale neobtěžuje, nenásilně zaměří jeho pohled, koncentruje, ale nešokuje. Jejím cílem je vyprávění bez zbytečných doprovodných efektů. Knize je tento postup ku prospěchu. A čtenářům, konec konců, také.