Z čeho pramení nespokojenost intelektuála?

Jaké myšlenky napadají vzdělaného člověka, když pozoruje ne zcela vyvážený stav okolního světa, se dozvíme v esejích Pavla Švandy. Texty původně vycházely například v Hostu, Kontextech, ve sborníku brněnské Filozofické fakulty, některé odvysílala stanice Vltava, jiné zazněly v brněnském vysílání ČRo. Souborně je pod názvem O intelektuálovi, který se necítí dobře vydalo nakladatelství Atlantis.

Bylo by příjemné číst zamyšlení o tom, jak je vše tam, kde být má, a jak toto ustavení vede jen k optimismu, k prospěchu bez stínů a negací. Ale už když čteme nadpis knihy Pavla Šandy, je zřejmé, že bezproblémových radostí se obsah mnoho dotýkat nebude.

S devatenácti náměty svých textů už autor dříve seznámil buď posluchače Českého rozhlasu, nebo čtenáře revue věnovaných humanitním vědám, především mezi lety 2008–2011, jen závěrečný esej – Banalita, všednost a svátek byl publikován roku 2007 ve Sborníku prací FF brněnské univerzity. Jeden „portrét“, jedna povídka a dva eseje jsou zde tištěné poprvé.

Námětem esejů Pavla Švandy jsou pochopitelně společenské děje, principy, na nichž byla tradičně vystavěna středoevropská kultura, a které s plynutím času dostávají jiný obsah, jejich významy se posouvají, případně dokonce vytrácejí.

„Čas člověka si tvoříme hlavami a dlaněmi. Pilně ho registrujeme, přetváříme ke svému obrazu a zároveň mu podléháme. Nejsme bozi z Olympu, abychom dokázali svou špatnou náladou zastavit lidské činy, i když si to někteří notoričtí protestující o sobě možná myslí. Nejistota neustálé změny je naše osudové riziko, jistota i šance, až po tu poslední proměnu, jíž neujde nikdo a nic.“

A tak je tu řeč o smyslu života, času, spravedlnosti, o přírodě, levicovosti. Čteme, a jaksi nedocházíme k jednoznačným závěrům a odpovědím. V tom je Švandova kniha ukázková: nespokojený intelektuál – jak autor píše v textu, z jehož názvu je vzatý titul knihy – jehož povinností je „necítit se dobře“. Je to tedy jenom samoúčelná stížnost? Trochu ano. Budeme-li se totiž snažit vypátrat příčiny a pohnutky oné „nespokojenosti“, z čeho nevole povstává a kterým směrem je nesouhlas namířen, příliš jasný směr ani cíl nenajdeme. Je to zkrátka úkol – vágní ukazatel, jenž je třeba slovem pronásledovat. Neklid nespokojenosti.

Horší ale je, že postupně máme pocit uzavřenosti, izolovanosti. Jako by se první a poslední odstavce, počátky a konce těchto zamyšlení podobaly, nepřinášejí řešení, ba ani podstatně nerozkrývají sám problém.

To, co tu chybí a čtení ztěžuje, je výraznější kritičnost. Nejde o to, aby autor otevřeněji reptal, konkrétně jmenoval nebo hlasitěji oponoval, ale mohlo být výrazněji stanoveno, jakou pozici zastává. Levou či pravou?, modernistickou nebo konzervativní? Nevíme.

Jakou váhu má slovo myslitele komentujícího veřejné okolnosti a vztahy? Pozice jsou rozloženy, ale co s tím? Dobře, nikdo nemá patent na řešení ani na rozum, ale budí daný stav aspoň nějakou emoci?

Ano, země je přelidněna, korupce bují, média nás zahlcují. A co k tomu Pavel Švanda? Slova filosofická?, sociologická?, komentář? Na přední chlopni knižní obálky čteme, že autor je „člověk estetický“. Pak je to všechno jen estétská hra? A budeme se tvářit, že řešení neexistuje? Pak je i tato kniha souborem hluchých slov a příznakem či průvodním komentářem nezajímavé, vymírající kultury.