Jiří Hanuš: Jak tomu – možná – bylo s Elsinorem

Konečně jsou na místě, obsazují jeden z dubových stolů a krčmář v zástěře přispěchá, aby obsloužil žíznivé hosty. Herci hlasitě probírají dnešní představení a nějak se nemohou shodnout, zda diváci tleskali více či méně než posledně. Jenom jejich principál, pan William Shakespeare, sedí zamlkle v koutě a o něčem přemýšlí. Hlavou mu táhne chystaná hra o králevici dánském, v níž mu ještě cosi chybí.

Když ho před časem přátelé literáti upozornili na příběh ze starodávné kroniky, kterou kdysi sepsal Dán jménem Saxo Grammaticus, netušil ještě, jaké úsilí ho bude stát přeměna onoho Amletha z řečené kroniky v jeho vlastního hrdinu Hamleta. Vždyť Hamletův předobraz byl člověk veskrze cílevědomý, který svou pomstu na uchvatiteli Fengovi důmyslně připravil a také beze zbytku provedl, aniž přitom sám přišel k úhoně! Copak s něčím takovým mohu přijít před našeho dnešního diváka? Hrdina mé tragédie musí být přece věčně pochybující, duševně rozervaný a nakonec tragicky zhynuvší nešťastník! Skončí-li tahle hra happyendem, budou v ní lidé vidět spíše komedii! A co teprve dějiště příběhu, což jej lze podle té kroniky zasadit kamsi do zapadákova na pobřeží Jutska?

Ze zadumání ho vytrhne hluk u sousedního stolu. Čas od času se tu scházejí námořní kapitáni po návratu ze svých blízkých i vzdálených plaveb. Jeden z nich právě rozčileně uhodil pěstí do stolu a vykřikl: „Zpropadení Dánové, ti nás zase pěkně oškubali! A od té doby, co si tam postavili ten svůj hrad, je to čím dál horší!“ Pan William zbystří sluch a nakonec i osloví onoho námořníka s dotazem, oč tu vlastně běží. Dovídá se, že dánský král odpradávna vybírá tučné clo z lodí plavících se průlivy do Baltského moře. Dříve se prý tu a tam podařilo proklouznout bez placení, ale nyní vyrostla na nejužším místě průlivu mohutná pevnost a její početná posádka hlídá moře ve dne v noci. „A jaká je to pevnost! Ani u nás ve staré dobré Anglii se hned tak něco podobného nenajde: hradby, věže a dokonce i královský palác. Kdepak, milý pane, přál bych vám to všechno vidět! Tomu místu říkají Helsingör!“

Shakespeare vše pozorně vyslechne, nalévá si další pohár a v mysli se zatoulá na ono vzdálené pobřeží. V duchu vidí královský hrad s ponurými komnatami a velkou hodovní síní. Přímo dokonalá scéna pro jeho novou tragédii! Jak že to říkal ten kapitán-Hel... Hel... Helsin... ne, jen to jméno je třeba trochu pozměnit, aby si naši angličtí diváci nepolámali jazyk. Což takhle... ano, už to mám! Přátelé – obrací se na své spolustolovníky – připijme si na Elsinor!

Uplynuly bezmála čtyři stovky let, kdy v malé zemi uprostřed Evropy roztály ledy a otevřely se hranice. Naše první cesta vedla do Dánska, kam nás zvali dánští přátelé, nadšení naší znovunabytou svobodou. Jejich pohostinnost neznala mezí stejně jako jejich neustálá snaha učinit z našeho pobytu jedinečnou řadu nezapomenutelných zážitků. A ty krásné výlety do různých končin té líbezné země! Jeden z nich vedl samozřejmě na Shakespearův Elsinor.

Jak známo, dnešní zámek Kronborg a přístav Helsingör patří k nejnavštěvovanějším místům v Dánsku. Je tu opravdu živo, protější Švédsko se zdá být na dosah ruky a Öresund křižují nesčetná plavidla. Snažili jsme se přenést v duchu aspoň na chvíli do Hamletova příběhu, ale pochmurná nálada se toho slunečného odpoledne ne a ne dostavit. Až dlouho po návratu nás napadla slova, jimiž jsme se pokusili vyvolat své tehdejší dojmy i hamletovské pocity:

Elsinorská elegie

Na březích Öresundu mocný hrad se tyčí toť zámek Elsinor, jenž Kronborg též se zove však v hrobě Hamletově netlí kosti ničí opodál na pláži pták do mušliček klove

Na březích Öresundu v chladné mořské bríze jež od protějších břehů švédských vane chudinka Ofélie v promáčené říze chvějíc se, vzdychá: Hamlete, můj pane

Královským sálem nyní turistů dav proudí z nich sotvakdo si něžných vzdechů všímá v průlivu zrcadlí se siluety lodí ve sklepení bájný rek Holger dřímá

Vlajkami na hradbách povívá svěží vzduch den patří živým jen, až noc ovládne duch...