Georg Heym – Poezie rozkladu a zmaru

Georg Heym se narodil 30. října 1887 v Jelení hoře ve Slezsku. Pocházel z bohaté pruské protestantské rodiny, byl značně ovlivněn otcem, státním návladním, který chtěl, aby se jeho syn stal právníkem. Georg tedy studoval ve Würzburgu, pak podvodným způsobem složil referendářské zkoušky a měl absolvovat praxi u soudu. Ta však skončila trapným debaklem, ze kterého jej zachránily pouze otcovy konexe. Ovšem rozhodl se dalším plánům svého otce vzepřít a studovat angličtinu a čínštinu.

Bývá považován spolu s Traklem za nejdůležitějšího básníka raného expresionismu. Expresionistická tvorba si brala často za motiv industrializaci a urbanizaci světa na začátku 20. století, život ve velkoměstě, zmar, odcizenost a špinavost tehdejší chudinské společenské vrstvy. Jeho temné, apokalyptické básně psané pravidelným, tradičně rýmovaným veršem jako by předjímaly jeho krátký život: tragicky zahynul 16. ledna 1912, kdy chtěl při bruslení na jezeře zachránit svého přítele Ernsta Balckeho, pod kterým se protrhl led a spadl do vody.

V roce 1910 se Heym připojil k Novému klubu, jehož součástí byl Neopatetický kabaret, kde své básně předčítal. Přátelil se s básníky Jakobem van Hoddisem, Else Lasker-Schülerovou, Gottfriedem Bennem nebo Karlem Krausem. V roce 1911 publikoval svou jedinou za života vydanou sbírku Věčný den, ostatní už vyšly po jeho smrti. Napsal také několik krátkých novel, které česky vyšly ve svazku Zloděj.

V pásmu Poezie rozkladu a zmaru zazní úryvky z Heymova deníku, ze zápisků jeho snů, dále jeho básně v různých českých překladech, jedna z jeho novel a také vzpomínkový text Rudolfa Balckeho.