Julius Zeyer: Inultus

Připravila Ilona Janská. V roce 1991 natočil režisér Josef Melč. Účinkují Pavel Soukup, Růžena Merunková, Gabriela Vránová, Jiří Hromada a Marie Marešová. Reprízu uvádíme ke 110. výročí autorova úmrtí (29. ledna 1901).

Spisovatel, básník a dramatik Julius Zeyer se narodil 26. 4. 1841 v Praze v zámožné měšťanské rodině německo-francouzskěho původu. Jeho studia byla zprvu zaměřena k tomu, aby převzal otcův dřevařský podnik: navštěvoval reálku a krátce pražskou techniku (do roku 1861), ve Vídni se učil tesařství a v roce 1862 podnikl cestu na zkušenou (navštívil Německo, Švýcarsko a Francii). Jako mimořádný posluchač studoval v Praze filozofii a starověké kultury a začal se věnovat literatuře. Za vzděláním a za prací cestoval téměř po celé Evropě. Jinak žil v Praze, kromě dvanáctiletého období života ve Vodňanech (od roku 1887). V roce 1889 se znovu vrátil do Prahy, kde 29. 1. 1901 zemřel.

Zeyer se řadí obvykle vedle Jaroslava Vrchlického k lumírovcům, s nimiž sdílel intenzívní kontakt se světovou kulturou, zálibu v cizích látkách a ideál krásy, jež má být nádherným protikladem všednosti a střízlivosti.

Po počátečních humorných, ironických a fantastických povídkách napsal nejprve historický román Ondřej Černyšev (1875) z prostředí ruského dvora konce 18. století. Podobné postavy jemných, přecitlivělých a pasivních hrdinů unášených událostmi a podrobovaných v průběhu bohatě splétaného děje plného dvorních intrik různým zkouškám. a barvitý kolorit různých dějinných epoch, někdy mytický, často středověký a vždycky romantický nedosažitelností cíle, se v Zeyerově tvorbě zabydlely natrvalo. Nalezneme je i v Románu o věrném přátelství Amise a Amila (1877) rozvíjejícím podivuhodné zápletky ve středověkém prostředí staré Francie a líčícím nezlomné přátelství dvou rytířů. Objevují se i v Zeyerových parafrázích cizích děl nebo látek, v jeho tzv. obnovených obrazech. Obdobně je laděn například čínský příběh marného blouznivého citu v povídce Blaho v zahradě kvetoucích broskví (1882) nebo japonský námět o lásce nalezené v nejhlubší bídě a na prahu konce v knížce Gompači a Komurasaki (1884).

Základní rysy Zeyerovy prózy se nezměnily, ani když se autor v 90. letech, ve chvílích vážné myšlenkové krize, obrátil ojediněle k současným látkám. První z těchto pozdějších významných prací byl román Jan Marta Plojhar (1888), jehož hrdina pocházející z bohaté rodiny trpí národní malostí a přízemností lidí, kteří ho obklopují, i vášnivou a zklamanou láskou.. V ještě chmurnějších tónech je vyprávěn Dům u tonoucí hvězdy (1894). Český student medicíny, jenž příběh zaznamenává, rozervaný rozhovory s umírajícím slovenským blížencem, žije tentokrát v Paříži, ve středu bizarní staré čtvrti. V třetí knize vrcholící Zeyerovy krize, ve Třech legendách o krucifixu (1892), byly zvoleny opět legendární látky: Inultus je příběh z pobělohorských Čech – sochařka nalézá v žebrákovi z Karlova mostu model k soše ukřižovaného Krista a zabíjí ho, aby dosáhla nejvěrnějšího výrazu trpící tváře; El Christo de la Luz čerpá z tradice toledské a Samko Pták je námět slovenský.