Konstantin Sergejevič Stanislavskij: Můj život v umění

Kniha Konstantina Sergejeviče Stanislavského „Můj život v umění“ vyšla poprvé anglicky v Bostonu v roce 1924, během velkého zájezdu divadla MCHAT po Evropě a Americe. Zachycuje autorovu cestu k divadlu a s divadlem až do katastrofy, kterou znamenala první světová válka a bolševická revoluce v Rusku. Poslední kapitola této knihy jen naznačuje jaké obrovské problémy měl Stanislavskij i celé divadlo s nastupujícím sovětským režimem a co Stanislavského během stalinského teroru teprve čekalo.

Konstantin Sergejevič Alexejev (17. ledna 1863 – 7. srpna 1938) vyrůstal v jedné z nejbohatších moskevských rodin (příjmení Stanislavskij začal používat, až když byl obsazen do role záletníka ve francouzské komedii). Od dětského vystupování, k ochotnickým vystoupením až po založení Spolku pro umění a literaturu, který sám financoval, mířil Stanislavskij jen k divadlu, nejprve jako herec, pak i jako režisér.

Skutečným počátkem nového divadla se stala legendární schůzka s dramatikem Vladimírem Němirovičem-Dančenkem ve Slovanském bazaru, která v červnu roku 1897 začala ve dvě hodiny po obědě a skončila druhý den ráno v osm hodin (trvala bez přestávky osmnáct hodin). Na ní byly položeny základy Moskevského uměleckého divadla (dnešní MCHAT), Stanislavskij a Němirovič-Dančenko se stali spoluřediteli souboru, který svými inscenacemi začal od základů měnit dosavadní divadelní praxi.

Stanislavského herci a žáci pak formovali ruské i světové divadlo, ať svou cestou, jako Mejerchold, nebo rozvíjením jeho metody jako Richard Boleslavsky a Maria Uspenskaja v New Yorku. K jejich žákům patřil i Lee Strasberg, pedagog, jehož Actors Studiem prošli od roku 1951 do roku 1982 mnozí američtí filmoví a divadelní herci.

„Můj život v umění“ není jen zpráva o době na přelomu 19. a 20. století, kdy Stanislavskij s Němirovičem-Dančenkem zakládali činoherní divadlo v podobě v jaké ho známe dnes, ale i deníkem muže, který změnil sám sebe, aby se stal hercem. Můžeme ji číst nejen jako kapitolu z divadelní historie, ale také jako příběh sebepoznávání – té nejtěžší cesty, na kterou se člověk může vydat.