Karel Schulz: Zrcadla

Karel Schulz se narodil 6. května 1899 v Městci Králové, oba jeho rodiče pocházeli z rodů se starou kulturní a uměleckou tradicí (Anežka Schulzová, Ferdinand Schulz – hudebnická a malířská rodina Mařáků). Gymnázium absolvoval v Praze, po roce studia práv přestoupil na medicínu, kterou však z existenčních důvodů nedokončil. Od roku 1927 byl členem brněnské redakce Lidových novin, roku 1930 se stal parlamentním zpravodajem Lidových listů, od poloviny let třicátých až do konce života (zemřel 27. února 1943) působil jako vedoucí redaktor Národní politiky. Literárně byl činný od začátku dvacátých let: přispíval do Dělnické besídky Rudého práva, Proletkultu, Sršatce, Hosta, Pásma, Lidových novin, Lumíru, Pražského večerníku, Řádu, Akordu aj.

První Schulzovo období je ve znamení autorovy příslušnosti k levicově orientované skupině Devětsilu, k proletářské literatuře se přihlásil experimentálním románem Tegtmaierovy železárny (1922), pod přímým vlivem poetismu vznikaly prózy souboru Sever-jih-západ-východ (1923) a Dáma u vodotrysku (1926). S druhou fází Schulzovy tvorby, jejíž počátek se datuje koncem let dvacátých a která je poznamenána autorovým příklonem ke katolicismu, se seznamuje veřejnost až v letech čtyřicátých. Kromě pohádek Princezna z kapradí (1940) a dvou povídkových souborů, v nichž Schulz prokázal své mistrovství psychologického pohledu, Peníz z noclehárny (1940) a Prsten královnin (1941), je to torzo proponované monumentální michelangelovské trilogie, Kámen a bolest (1942) a začátek Papežské mše (1943), které patři k vrcholným dílům moderní historické prózy české i světové.