Osudy samotářů

Pořad Schůzky s literaturou je věnován právě těmto čtyřem básnickým osobnostem. Autor pořadu se pokouší odpovědět na otázky po příčinách osamocení a snaží se postihnout, jaké byly odlišnosti osamocení u uvedených autorů. V neposlední řadě je v pořadu zmíněn vliv samotářského způsobu života na literární díla těchto českých básníků.

Julius Zeyer zvolil svou samotu, na rozdíl od Geisslové, Březiny a Demla, sám. Uchýlil se do jihočeských Vodňan, aby si zde vybudoval „svůj svět“, ve kterém chtěl žít oddělen od světa ostatního. Otázkou je, jestli zde opravdu nalezl klid, po kterém tolik toužil.

Někteří březinovští badatelé jsou přesvědčeni, že Otokar Březina řešil svou samotu, ve které se ocitl kvůli svému zaměstnání a pobytu mezi lidmi, se kterými si nerozuměl, literární tvorbou. Zejména literární vědec Miloš Dvořák vidí v Březinově tvorbě jakýsi přerod „JÁ“ v „MY“. V pořadu je vyslovena, a nakonec i zodpovězena, otázka, jestli se takový přerod odehrál i v Březinově osobním životě.

Tvorba Irmy Geisslové se nikdy nedostala do čítanek ani širšího povědomí čtenářů. Pro dvacáté století objevil její poezii básník a překladatel Ivan Slavík. V doslovu k výboru z její poezie Zraněný pták Slavík také zveřejnil některé skutečnosti ze života autorky, a tak se dozvídáme, jaký měly na její osud vliv nešťastný zážitek z mládí, neutěšené rodinné prostředí, ale i kritiky Jana Nerudy a Elišky Krásnohorské.

Jakub Deml samotu nevyhledával, přesto k ní byl odsouzen především kvůli své kontroverzní povaze. Po smrti své přítelkyně Pavly Kytlicové ji nesl obzvlášť těžce a v padesátých létech minulého století jí trpěl především kvůli politickým poměrům a svým existenčním starostem. V pořadu Osudy samotářů je zveřejněna výpověď Demlova pamětníka, vzdáleného příbuzného, který vidí tuto zajímavou osobnost jinak, než je obvyklé, zajímavé je i jeho vyprávění o tom, jak se Deml setkal s Pavlou Kytlicovou. Pořad je prokládán reportážními záběry z Demlova působiště – Tasova a z Jaroměřic, kde bydlel a zemřel Otokar Březina.

Leckdo by mohl namítnout, že mnohá díla těchto samotářů jsou již mrtvá, jelikož je málokdo čte. Mrtvá nejsou, jsou zahnána do kouta dnešní arogancí těch, kteří vyznávají tzv. „literaturu jako ze života“. Uvedení básníci byli na hony vzdáleni této literatuře, která se stala hlavním proudem 2. poloviny 20. století a je jím i dnes. Ustupují do pozadí tak, jak ustoupili do samoty v době, kdy žili. Ale jsou to především oni, kdo tvoří nadčasový proud české literatury.

Osudy samotářů se dočkaly i knižní podoby, vycházejí nyní v Akademickém nakladatelství Cerm Brno v knize Od stromů k samotám.