„Jsem Pražák Vltavou křtěný.“ Odešel divadelník a propagátor poezie Miroslav Kovářík. Poslechněte si jeho Osudy
Ve věku 85 let zemřel básník, divadelník, publicista, propagátor moderní české poezie a vysokoškolský pedagog Miroslav Kovářík. Poslechněte si jeho příběhy o tom, že básnická duše, přátelství a otevřená mysl prostá předsudků jsou hodnotami a silou, která člověka dokáže přenést přes úskalí zákazů, šikan a absurdních omezení.
V pěti pokračováních vypráví Mirek Kovářík bez okázalosti příběh o působení intelektuálů, úředně přidělených do Severních Čech, kde vytvořili svého druhu kulturní zázrak, v němž se dařilo časopisům, výtvarnému umění, literatuře teorii umění, k čemuž Docela malé divadlo Litvínov mocně přispělo. Vypráví také o přátelstvích a nekonformitě trampských a folkových festivalů, o literárních setkáních autorů, kteří za normalizace neměli naději na publikace, současně ale nepatřili do okruhu disidentských samizdatů, a také o některých zážitcích z cest, na nichž zazněla česká poezie v nečekaných souvislostech a okamžicích.
… tak se mi v té próze Václava Hraběte otvírá kdesi uvnitř veliké dějiště, na němž se mohou potkat Jiří Orten s Vladimírem Holanem a třeba i Jiří Karásek ze Lvovic s Ginsbergem. Kde? Na křižovatkách mých osudových setkání, a nemusela to být vždy osobní, kdy se tiskne ruka a dívá do očí.
Miroslav Kovářík
Miroslav Kovářík byl jednou ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel 60.let. Jeho Docela malé divadlo (1962-1969) stačilo během sedmiletí existence inscenovat kolem dvaceti titulů a vytvořilo i zvláštní interpretační styl. Kromě pořadů americké beatnické poezie, byli první, kdo po létech uvedli na scéně básně Jiřího Ortena (Na pomoc slova!) Jana Zábrany (Mlčet je horší), Jiřího Koláře (Učte se čarovat), Ivana Blatného (Miluji tě, krásná Te…) Ivana Diviše (Povíme si to! ) a Ivana Slavíka (Snímání s kříže). Mirek Kovářík byl vůbec první, kdo scénicky představil poezii Václava Hraběte (Stoptime, 1966) a básnický manifest Znamení moci Jana Zahradníčka (1968). Po rozpuštění Docela malého divadla na prahu normalizace působil jako konferenciér folkových pořadů a festivalu Porta (1968-1992), přičemž se mu podařilo „nakazit“ poezií tisíce lidí, kteří by ji v pouhé tištěné podobě asi nikdy nečetli.
Mirka Kováříka jste mohli poznat podle jeho charakteristického přednesu básní „ve stavu zrodu“, při němž poezie prostupuje celým tělem. Vedle toho ovlivnil opět celé generace tvůrců divadla poezie svým působením v porotách a lektorských sborech festivalů poezie, zejména Wolkrova Prostějova. Po roce 1990 se vrátil do rozhlasu (předtím působil na přelomu 60. a 70. let v Ústí nad Labem a u rozhlasového mikrofonu zažil vpád sovětských tanků). Osobně se setkal s beatnickými básníky A. Ginsbergem a L. Ferlinghettim při jejich návštěvě Prahy, byl mezi adresáty rukopisných básní Jana Zábrany a Ivana Diviše.
Byl zakladatelskou osobností literárního hnutí, které pojmenoval Zelené peří. To započalo v poetických klubech v Praze, Brně a Českých Budějovicích a pokračovalo v Československém a pak Českém rozhlase až do roku 2010. Poprvé v něm byli uvedeni autoři veršů i próz dříve, než se jejich texty dočkaly knižních vydání. Zeleným peřím prošly tři generace autorů, k nimž patří Alexandra Berková nebo Miroslav Huptych, jsou dávno uznávanými autory.
Nejposlouchanější
Eduard Bass: Purkmistr z Podskalí. Příběh sirotka, který držel vorařské bidlo i život pevně v rukách
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Srdce, kosti, petržel, šalvěj, rozmarýn, tymián, Art Garfunkel a Paul Simon pohledem Pavla Klusáka
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.