Osudy Václava Malého. Rozhlasové vzpomínky pražského světícího biskupa

U Malých se s dětmi mluvilo bez zábran: „Rodiče nám dětem otevřeně říkali, v jakém systému žijeme. Když jsem přišel do školy, tak jsem to hned kolem nevytruboval, ale bylo mi už v útlém dospívání jasné, co se kolem děje.“

V 60. letech vystudoval Václav Malý gymnázium v Praze Na Zatlance. Krátce po sovětské okupaci Československa se rozhodl, že se stane knězem a nastoupil na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. To už bylo po srpnové okupaci.

Studia dokončil v roce 1976 a po různých peripetiích mohl nastoupit jako kaplan ve Vlašimi a v Plzni. „Když vznikla Charta, pomohlo mi to vyjádřit svoji občanskou zodpovědnost,“ říká. Chartu podepsal. Reakce vládních kruhů byla rychlá. V lednu 1979 přišel Václav Malý o státní souhlas s výkonem kněžské služby a stal se z něho zeměměřič figurant. Začal se angažovat ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který poskytoval pomoc politickým vězňům a jejich rodinám. Kvůli této činnosti byl zatčen, vyšetřován a vězněn.

Po propuštění si vydělával prací v kotelnách různých pražských hotelů, později jako lampář a uklízeč v Metrostavu. Jako kněz působil tajně: navštěvoval věřící, sloužil mše, podílel se na vydávání katolických samizdatových publikací a pomáhal disidentům. V letech 1981–82 byl Václav Malý mluvčím Charty 77. Sledovala ho policie, byl pravidelně zatýkán, vyslýchán, ale zastrašit se nenechal.

V jednom rozhovoru Václav Malý zdůraznil, že je důležité žádat svobodu vnější, ale je stejně třeba mít svobodu vnitřní, spojenou s nadějí: „Když jdeme za pravdou, je to velmi podstatné pro smysl lidského života.“

Po revoluci se v roce 1990 vrátil k veřejné duchovní činnosti a roku 1996 byl povolán i na biskupský stolec jako světící biskup pražský. I jako biskup se angažoval ve prospěch politických vězňů a jejich rodin – například v Bělorusku, na Kubě, v Číně. V roce 1998 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy.