Přítel je kdesi tam... Literární pásmo o osudovém přátelství Jiřího Ortena a Ivana Blatného

Je to znepokojující historie. Když v září 1941 položil Ivan Blatný na rakev Jiřího Ortena bílou kytici, na jejíž stuze byl nápis Proč jsi na mě nepočkal?, málokdo to gesto pochopil. Věděli jen zasvěcení. A ti raději mlčeli. Otázka možné básníkovy sebevraždy byla na počátku okupace tabu, natož pak úvahy o zamýšlené společné sebevraždě obou mladých básníků…

Vše začalo přesně o Ortenových devatenáctých narozeninách, kdy si mladý básník napsal do deníku: „Milá knížko, prvně se s tebou dožívám jubilea… Pojď si slíbit, ode dneška za rok, když se zatím ty ani já nerozpadneme, pojď umřít velikým jedem.“ Orten to ovšem neslíbil jen sobě, ale svěřil se i nejbližšímu příteli. To, co by jiného vyděsilo, Ivana Blatného téměř morbidně nadchlo – zvláště když oba básníci začnou plánovat, že by ze zraňujícího světa mohli odejít společně. Především Blatný je tím nápadem skoro posedlý. A když Orten přece jen váhá, pokusí se o sebevraždu sám. Ortenovi ještě napíše: „Odpusť, že jsem nepočkal, že jsem tě zradil…“ Blatný přežije, ovšem Orten zanedlouho umírá pod koly německé sanitky – přesně v termínu, který si slíbil a předpověděl.

Jasnou odpověď na všechny zneklidňující otázky už dnes nedostaneme. Nedává je ani biografický román Martina Reinera Básník, ani rozhlasové pásmo Přítel je kdesi tam…, jež podle dvou kapitol tohoto románu připravil Ludvík Němec. Ale důležitá je už samotná naléhavost těchto otázek. V brněnském studiu se je pokusili v režii Radima Nejedlého interpretovat Jana Štvrtecká, Jiří Valůšek a Michal Isteník.