Christoph Hochhäusler: Všichni se potýkáme s následky, které nelze předem odhadnout

Christoph Hochhäusler, autor čtyř celovečerních filmů, byl na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti zástupcem takzvané Berlínské školy filmařů. Sám Hochhäusler film studoval v Mnichově, ale už po svém debutu byl zařazený právě mezi autory tzv. Berlínské školy, která se jako proud artové kinematografie v Německu objevila na přelomu tisíciletí. Bývají k ní počítání filmaři jako například Christian Petzold, Angela Schanelecová nebo Thomas Arslan. Ti zobrazují německou současnost paušálně řečeno analytickými a v obvykle pomalém tempu natočenými, a tedy lehce kontemplativními uměleckými filmy. Nové Hochhäuslerovy filmy už podobně jako novější filmy jiných tvůrců tohoto směru škatulku Berliner Schule výrazně překračují.

Zatímco Hochhäuslerův první film Milchwald vycházel volně z pohádky o Jeníčkovi a Mařence, zasazené na současnou německo-polskou hranici, nový snímek Lži vítězů je politický thriller o novinářích v pasti smyšlené kauzy. A musíme také dodat, že Christoph Hochhäusler je nejen filmař a také spoluzakladatel a vydavatel filmové revue Revolver.

Ukázku z rozhovoru vám nabízíme i v přepisu.

Váš debut Milchwald se odehrává na německo-polské hranici na začátku 90. let, nedlouho po pádu Berlínské zdi. Bloudí tam novodobý Jeníček a Mařenka. Zamýšlel jste Milchwald jako komentář k Německu a německo-polským vztahům?

Podle mě je ten film – a vlastně každý film – ze všeho nejvíc model. Model světa. Tím myslím, že můžeme vidět, že jde o nějakou abstrakci a že se ten model má vztahovat k širší skutečnosti, se kterou máme zkušenost. Ve filmu vždycky musí být nějaké spojení se skutečným životem, aspoň já si to myslím. A ano, v tomto filmu to spojení musí být čtené na politické rovině. Ne snad na rovině akce anebo nějaké rady „co s tímto světem“, ale na metaforické rovině. Rozhodně jsme se chtěli pokusit o komentář k tomu zmatenému znovusjednocenému Německu a k jeho vztahu se svými sousedy.Když jsme psal scénář, tak jsme mysleli na různé fáze toho, čím hrdinové procházejí. Krajina má odrážet to, v jakém jsou rozpoložení. Hlavní z těch krajin je poušť. Tak nám to východní Německo v době po spojení se západním připadalo. Slavný tehdejší výrok Helmuta Kohla zněl, že země rozkvete. Můj tehdejší pocit byl, že východní Německo je spíš poušť. Že se dá spíš mluvit o prázdných městech a lidech, kteří ztratili identitu. A kteří se musí odstěhovat, protože z jejich země je poušť, i v tom kulturním slova smyslu. Tyhle metaforiku můžete vztáhnout k filmovému vyprávění. Ano, ten film by měl být čtený politicky a obsahuje komentář ke své době.

Nevím o tom, že by někdo z českých filmařů v poslední době přenesl a použil Jeníčka a Mařenku - nebo jinou pohádku - takovým způsobem. Co vás na pohádkovém námětu lákalo? Ze všeho nejdřív musím říct, že pohádky jsou pro mě obecně velmi důležité. A to už dlouho. Od dětství samozřejmě :). Můj otec byl vášnivý vypravěč pohádek. Vyprávěl nám taky biblické příběhy, ale hlavně pohádky a příběhy, které si sám vymýšlel. Proč mi pohádky vydržely jako silné téma, nevím. Asi proto, že jsou tak kruté, se zhuštěným vyprávěním a poetické. A se vztahem ke skutečnému životu. Můžete cítit extrémní lidskou zkušenost s chudobou, krutostí mocí, touhy, také sexuální touhy. Jeníček a Mařenka mají dost silný sexuální podtext. To jsou věci se strašně silným potenciálem pro přenos nějaké znalosti a zkušenosti. Pohádky jsou poklad. A nikdy bychom se neměli pokoušet je nějak učesat, homogenizovat, pacifikovat a udělat z nich něco pedagogického. Nejlepší pohádky jsou dost divoké a naprosto nepedagogické! Neučí nás, jak se chovat, neříkají, že nemáme chodit do lesů, například. A myslím, že děti jsou nejenom schopné to chápat, ale možná mají i větší cit chápat ten potenciál pohádek a jejich krutý jazyk než my dospělí.

Váš druhý film je o mladíkovi, který se přizná ke zločinu, který neudělal. Celý snímek tedy stojí na otázce proč?? Řekněte nám něco o tom, jak pracujete s postavami a proč jste nechal to otázku otevřenou. Ta věc má několik rovin. Ta první je mladý muž, který se přizná ke zločinu, který neudělal. To se opravdu děje. Máme pro to v němčině dokonce termín, Trittbrettfahrer (Trit-bret-fárer). Někdo, kdo se inspiruje zločinem jiných lidí. Snažil jsem se prozkoumat, co k tomu někoho může vést. A pak jsem se snažil realisticky přiblížit někoho, kdo je trochu uvězněný ve svém životě. Můj hlavní herec Constantin von Jascheroff (Konstantin fon Jašerof) a já jsme chodili po ulicích a hledali jsme někoho, kdo by to mohl být, tenhle Armin. Jakou by měl chůzi, co by měl za účes. Prostě jsme tu postavu rešeršovali. Esencí je, že to není nějak strašně výjimečný člověk. Všichni trochu falšujeme svojí biografii. Abychom byli pány vlastní identity. Vždycky to selže, samozřejmě. Ale tohle selhání mě zajímá.

Proč jste společně s kolegy začal vydávat Revolver Revue? Především ze zvědavosti. Chtěli jsme mluvit s filmaři, které máme rádi a chtěli jsme s nimi mluvit jinak, než to většinou dělají novináři a kritici. Kritika je většinou... no, kritizování. Otázky znějí, proč jste udělal to a to, neměl jste to udělat tak a tak. Nás zajímá, JAK je to udělané, jak režisér něco natočil, jaký je jeho přístup, jak svůj film pojal, jakým způsobem pracuje. Jdeme po vlastně dost základní úrovni. Zajímá nás, jak lidé přistupují k problémům, které potřebují nebo chtějí řešit, a k myšlenkám. Na naší filmové škole nám tohle chybělo. Všechny naše otázky zůstaly nezodpovězené, nebo jsme aspoň měli ten pocit. Založili jsme Revolver Revue jako takovou naši vlastní filmovou školu. Začínali jsme v malém, ale pak se časopis rozrostl a vydáváme ho dodnes.

A v Revolver Revue teda nikdy nekritizujete filmy?

Ne, neotiskujeme recenze a kritiky. Když se někoho ptáme na jeho filmy v rozhovoru, tak otázka samozřejmě může také být kritická. Ale perspektiva je JAK je to udělané a ne JAKÝ je význam a PROČ to a to děláte?

Město pod námi, Unter dir die Stadt, váš třetí film, se odehrává ve Frankfurtu. Finanční centrum Německa v něm vytváří kulisu příběhu, ve kterém jste se – aspoň to tak působí – pokusil analyzovat život s současné korporátní kultuře a světě velkého globalizovaného byznysu. To jste myslím zamířil trochu moc vysoko, protože analyzovat život ve světě současného globálního kapitálu, to je trochu velký úkol. Ale je pravda, že když jsme film vymýšleli - když říkám my, tak myslím sebe a svého spoluscenáristu Ulricha Peltzera - tak jedna z otázek, které jsme měli na mysli, byla: jak svět nemateriálního průmyslu, jako je například finanční průmysl, ovlivňuje naše pocity. Myslím totiž, že je ovlivňuje. :)To byl výchozí bod Města pod námi. Pak jsme se pustili do obsáhlého výzkumu v mezi finančníky, a to bylo hodně zajímavé. Mimo jiné proto, že jsme finanční trhy rešeršovali ještě před nástupem finanční krize. Mluvili jsme s mnoha lidmi, kteří tvrdili, že „poteče krev“, ale nikdo z nich si nepředstavoval, že právě oni budou mezi obětmi.

A co jste při filmování objevili? Jsou lidé z globální korporátní sféry chladnější, když si zvyknou manipulovat prakticky virtuálně firmami, kapitálem, zprostředkovaně osudy lidí a dalšími věcmi na druhém konci světa naprosto distančně, ze svojí kanceláře? Já mám pocit, že prakticky všichni se potýkáme s následky našich činů, které nedokážeme předem odhadnout. Koupíme se to nebo ono a můžeme se dozvědět, že na výrobku pracovali dělníci v nelidských podmínkách. Nebo koupíme kytku a je na ní obrazně řečeno krev. A tak podobně. Všechny naše akce mají v dnešní době nějaké dopady v globálním měřítku. Nemyslím si, že třeba my dva jsme od finančníků nějak zásadně odlišní.Co mi ale přišlo hodně zajímavé, a dost důležité, bylo to, že se ti lidé touží nějak vrátit k fyzičnosti. Právě ti, kteří pracují v oboru, který tělesnost dávno opustil.

Jsme lidí, na tělech nám záleží. :) Reálné je pro nás jen to, co fyzicky existuje.Proto se dokážeme v nemateriální práci tak snadno ztratit. Nepociťujeme a nezohledňujeme například bolest a námahu dělníků, protože ji sami při té práci ani nevidíme na vlastní oči, ani necítíme na vlastní kůži. Abstrakce v některých oborech došla tak daleko, že je opravdu hrozivá.

Váš nejnovější film Lži vítězů můžeme vidět jako váš nejžánrovější snímek. Můžete nám říct víc o zápletce filmu, který ukazuje novináře, chycené do politické pasti? Ano, ten film je o novináři, který zjistí, že se stal obětí manipulace. Velmi chytré manipulace, která nestojí na úplně vymyšlených událostech, většina věcí, na kterých stojí ta politická past, jsou vlastně skutečná fakta. Ale propojení těch skutečností je smyšlenka. To je také příběh z nemateriálního odvětví, z mediálního průmyslu. A týká se toho, jak jsou novináři křehcí, náchylní k manipulaci, v digitálním věku.

A název je motto z Ferlinghettiho básně. Ano, je to úryvek z mnohem delší básně. A jeden z veršů říká, že „dějiny tvoří lži vítězů. Ale nikdy byste to neuhádli z přebalů učebnic.“ Myslím, že to je docela užitečná konspirativní teorie. Není zcela pravdivá. Obvykle jsou konspirační teorie příliš dokonalé. Aby mohly být pravdivé. Ale je to dobrý začátek pro to, abychom se mohli začít ptát co je například za těmi všeobecně sdílenými příběhy. Každá moc se pokusí zajistit si svou vlastní nesmrtelnost skrze ovládnutí médií a příběhů. A samozřejmě se jim nikdy nepodaří dosáhnout úplného vítězství, abych to tak řekl. Ale jako úvodní předpoklad to povědomí, že se o to mocní pokusí, je docela užitečné pro pochopení toho, jak věci fungují.