Emma Černá: „Divadlo je mi nevěrnou láskou.“

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Také výběr hudby inspiroval čtvrtý film režiséra Františka Vláčila Adelheid, jehož děj se odehrává v neklidných Sudetech krátce po skončení druhé světové války. Z režisérovy vůle zde znějí jen autentické skladby, žádná komponovaná „filmová“ hudba. Mimochodem - kritika považuje Vláčilovu Adelheid za jedno z nejcennějších děl české kinematografie. (Adelheidina partnera poručíka Chotovického si zahrál Petr Čepek.)

Emma Černá se ucházela o přijetí na Divadelní fakultu Akademie múzických umění několikrát: byla přijatá až napotřetí v roce 1956. Přesvědčivě líčí poněkud zmatečné prostředí v rodícím se Divadle na Zábradlí, kam vedla její cesta hned po škole; vinou sporů a hádek se z tohoto snového místa četných českých divadelníků po třech letech odporoučela… a to do Mostu, do Divadla pracujících v Mostu. Možná sem šla tak trochu trucovat. Toto období, kdy se školila v trpělivosti a pokoře, se protáhlo na dvaadvacet let. Dvaadvacet let!

Následoval návrat do Prahy v roce 1986 a pár let umělecky tučných: začalo to v Libni neboli v Divadle S. K. Neumanna.

Emma Černá ve svých zvycích a názorech nezakolísá: pokud se jí někde nechce zůstat, odchází. Je rozmarná? Popřípadě neukázněná? Nebo že by se držela svých zásad stůj co stůj?

Učila herectví v Praze na Vyšší odborné škole: obstála jen díku tomu, že se naučila být vytrvalá, nesobecká a důsledná. A že ji těšilo žít mezi mladými. Dodnes ji neomrzely její výtvarné a literární pokusy. Do 93 let pečovala o maminku.

Kdyby se rozhodovala dnes, čím být, vybrala by si… architekturu!

Telefonické spojení do studia je 221 553 223.Dotazy můžete psát na e-mail: reflektor@rozhlas.cz.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.