Eda Kriseová, spisovatelka

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Pracovala jako odborná asistentka v různých institucích a své práce uveřejňovala v samizdatu nebo v zahraničí – v Torontu, Kolíně nad Rýnem, až po roce 1990 opět v rodné zemi. Náměty si vybírala např. z prostředí psychiatrické léčebny, píše pro děti a věnuje se vztahům mezi mužem a ženou; vydala i životopisnou monografii Václava Havla. Čím se tato výjimečná žena zabývá dnes?

„Psaním, zdá se mi, kultivujeme formu dávání, není to žádná exhibice ega, ale možná sobecká potřeba dávat. Jinak mohu dávat tak, že se věnuji problémům jednotlivých lidí, pořád slyším totéž a odpovídám stejně. Lidé snad touží spíš po něčí přítomnosti, zájmu a pohlazení než po odpovědi. Spotřebovávají čas jako housenky listí. Jejich žravost je nekonečná, chtějí víc slov o tomtéž, banální smetí oděné do duchovna i moudrost. Děsím se potřeby stále nějak vyplňovat čas, úprku od sebe, telefonování. Své vlastní neustálé zastižitelnosti.“Eda Kriseová: Duši, tělo opatruj

Pro inspiraci k poslechu Telefonotéky se spisovatelkou Edou Kriseovou uvádíme několik citací z její tvorby. Jako malý náznak témat, o nichž byla v pořadu řeč.

„Kdo se bere příliš vážně, vystavuje se nebezpečí, že bude směšný, to je základní pravidlo, které znají všichni gagmani. Kdo se umí smát sám sobě, je svobodný. Ten, který ví o své trapnosti, ubohosti a nepatřičnosti, kdo se na sebe dívá zdola, je chráněný. Ale především nesmí ten člověk nic zatajovat a nebát se o sebe. Musí nést kůži na trh, pořád znovu. Jako Jan Grossman a Václav Havel.“Eda Kriseová: Václav Havel. Jediný autorizovaný životopis

„Na buddhistickou víru prý ho obrátil mnich, kterého mučil. Ašóka se pak veřejně přihlásil k Buddhovu učení, zanechal válečných dobrodružství a stal se, jak se sám nazývá, bohům milý. Staral se o správu říše, rozšiřoval své panství už jen mírovými cestami a pečoval o poddané. Dodnes o tom svědčí tzv. Ašókovy nápisy, které najdeme téměř po celé Indii a poznáváme z nich, jak nesmírná byla jeho říše i státnická moudrost. Všude, kde vládl, zajistil „bohům milý král“ dva druhy lékařské péče: ošetření pro lidi i zvířata. Dal zasadit léčivé rostliny, kořeny a plody všude tam, kde se jich nedostávalo. U cest nařídil zasadit stromy a vykopat studny pro užitek lidí i zvířat. Neboť jak pravil v nápisech: Blaho všech lidí považuji za své hlavní dílo.“Eda Kriseová: Čísi svět

„Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že mám ještě jedno větší tělo, a to je celá má země. Patří k ní, bohužel, zmučený černý kraj v severních Čechách. Sudety. Most, královské město z dvanáctého století, dnes zmizelé město, vyhnaný duch. Barokní zámek v Duchcově měl nebýt. Slyšela jsem, jak tu za komunismu experti hledali uhlí a tvrdili, že ho našli pod zámkem a francouzskou zahradou. Zbourali barokní špitál a chystali se na zámek, jenže hledači se opili a v hospodě vykládali, že nosí odjinud v ruksaku uhlí a sypou ho do sond. Za nález uhlí dostanou prémie, ať je pozdější vrt úspěšný, nebo neúspěšný. Někdo, kdo taky seděl v hospodě a slyšel, jak se holedbají, je práskl a šli sedět za hospodářskou kriminalitu. Tak se paradoxně stalo, že zámek Duchcov s Braunerovými sochami a Reinerovou stropní malbou, s památkou na Casanovu, který tu prožil v samotě a zoufalství posledních třináct let života a napsal slavné paměti, zůstal díky udavačům zachován.

Zámek Duchcov - vjezd do zámku |foto: Stanislava Brádlová

A tak bych mohla navštěvovat prázdná těla klášterů nejen v Čechách a lkát nad jejich osudem. Co si počít s meditací, modlitbou a usebráním, k čemuž jsou určeny kláštery? Mýtus hledání smysluplných souvislostí všeho se vším je pryč. Kláštery umírají a vymírají. A my jsme asi poslední generace, která ještě pamatuje zlomky toho, co bylo. Může o tom vyprávět. Od toho je ostatně literatura, aby popisovala i pocity, které zmizí. Já si pořád tíhu světa nakládám na záda, a proto mne bolí. Svět je přece mým tělem největším a moje starost o něj bude trvat, dokud neumřu.“Eda Kriseová: Duši, tělo opatruj

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.