Libuše Moníková: Oko, na bulvě motýl
I když Libuše Moníková prožila dětství a mládí v pražských Dejvicích, dodnes nemají bohemisté ani germanisté jasno, patří-li převážně do české nebo německé literární oblasti. Podle doc. Dany Pfeiferové z Ústavu germanistiky Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích je při vnímání této spisovatelky nejlépe pominout nacionální zařazování a konotace a vnímat ji jako autorku evropského rozměru.
Setkání s románovou tvorbou spisovatelky, která větší část svého života strávila v exilu v Německu, připravila a komentáře čte Milena M. Marešová. V režii Markéty Jahodové účinkuje Apolena Veldová.
Libuše Moníková (1945–1998) vystudovala germanistiku a anglistiku na FF UK a za skvělou diplomovou práci jí byl nabídnut stipendijní pobyt na univerzitě v Göttingenu. Bylo to v roce 1969, a tak můžeme jen dodatečně spekulovat, jestli pro její rozhodnutí přestěhovat trvale do Německa, byla nutnost následovat manžela, s nímž se tam seznámila, smrt matky, anebo následky okupace tehdejšího Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Přesné důvody se nedozvíme, zbývá ovšem zásadní možnost, jak alespoň některé souvislosti myšlení a názorů Libuše Moníkové pochopit – její románové a esejistické dílo, které mnohé napoví. Z jejích deseti knih, které napsala německy, byly v českém překladu vydány čtyři romány – Ledová tříšť, Pavana za mrtvou infantku, Fasáda, Zjasněná noc – a kniha esejů o jejím zřejmě nejoblíbenějším spisovateli: Eseje o Kafkovi.
Nejposlouchanější
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
-
Eduard Bass: Purkmistr z Podskalí. Příběh sirotka, který držel vorařské bidlo i život pevně v rukách
-
To jeli dva ve vlaku. Poslechněte si krátkou komedii Zdeňka Svěráka, který slaví 90 let
-
Srdce, kosti, petržel, šalvěj, rozmarýn, tymián, Art Garfunkel a Paul Simon pohledem Pavla Klusáka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
