Bill Evans: Nekonečný klavír 1/4

1. díl, 2. díl, 3. díl, 4. díl

Zbývají třetí, těch je nejméně: umějí „zahrát sami sebe“ za jakýchkoli vnějších okolností. Méně známí členové třetí skupiny jsou tvůrci-integrátoři (nezaměňovat s eklektiky), kteří okolní vlivy transformují silou své osobnosti. Slavnějšími jsou pak inovátoři, dávají totiž nové impulsy obsahu i formě jazzového projevu. Mezi ně patří i William John Evans známější jako Bill Evans (16.8. 1929 - 15.9. 1980), po Artu Tatumovi a Budu Powelovi, řečeno frází, nejvlivnější klavírista moderního jazzu.

Z pochopitelných důvodů má Bill Evans hodně jmenovců, dost epigonů různého formátu, přesto kromě Michela Petruccianniho nemá následníky, pouze blížence: Dennyho Zeitlina, Freda Hersche a Lyla Mayse.

Na jazzovou scénu ho uvedli koncem 40. let kytarista Mundell Lowe a kontrabasista Red Mitchell na letních jam sessionech v Southeastern Lousiana College. Po vojenské prezenční službě hrál rok v tanečním orchestru okresního formátu a v letech 1955-56 nastoupil jazzovou cestu ve skupině klarinetisty a příležitostného barytonsaxofonisty Tonnyho Scotta. Mezitím studoval skladbu na New York´s Mannes School Of Music.

V roce 1956 nahrával se skladatelem Georgem Russellem v jeho projektu Jazz Workshop (Bluebird), kde se obeznámil s Russellovým lydickým chromatickým konceptem tonální organizace pro improvizaci. George Russell pro svého klavírního přítele zkomponoval Concerto For Billy The Kid, volně inspirované Aaronem Coplandem a jejich nepravidelná spolupráce pak vyvrcholila společným albem Living Time (Columbia, 1972).

(Přejato od časopisu Harmonie č. 2/1998; s laskavým svolením šéfredaktora Luboše Stehlíka)