Jazzissimo – Nešeptejte, teď hraje Keith Jarrett 2/3

Přejít na 1. díl, 3. díl.

Jarrett v Japonsku nahrál komplet deseti LP desek; Karel Velebný to pak komentoval slovy: „Kdyby to sestříhal do dvou hodin, lezli bychom po čtyřech! Zřejmě nás nechce ponižovat, proto svoje improvizace trochu rozředil“.

Tradiční japonské hudbě chybí oproti evropské, ale i americké, dva tóny; je to takzvaná pentatonika. Soundtracky klasických japonských filmů, obsahují zpravidla evropskou hudbu. Japonci neskonale obdivují evropskou klasiku, ale i kvalitní světový pop a rock. Většinu návštěvníků amerických jazzklubů tvoří od osmdesátých let minulého století Japonci a po zavedení technologie CD v roce 1982, Japonci postupně vykoupili licenci na kompletní katalog americké společnosti Blue Note. Moderní jazz je hudba hudebníků a jazzofilů (sběratelů). Někdejší kapitální gramofonovou společnost Columbia dnes vlastní koncern Sony. Nahrávku z Tokia našeho pořadu vydal mnichovský label ECM, Jarrettova dvorní společnost. Jazzové everegreeny, neboli standardy, ohnisko Jarrettova tria přetavuje v nekonečný hudební svátek. Po praxi v kvartetu Charlese Lloyda a ve skupině Milese Davise, sám založil dvě odlišná kvarteta a prosadil se jako koncertní sólista. Souběžne s úctou interpretoval skladby J. S. Bcha, W. A. Mozarta, Händela a Šostakoviče. Nad harmonickou sítí létá Jarrett jako jazzový jestřáb; kontrabasista Peacock vyniká melodickou mužností, DeJohnette přímo zlatnicky tepe stříbro svých činelů. To vše se zde děje v nevýslovném přesahování. Jazzu, klasiky, něčeho, co tady ještě nezaznělo.

Trestí Jarrettovy hudby je podle mého názoru projekt Standards, zúročující Jarrettův hluboký romantismus. Subtilní, fyzicky mimořádně disponovaný Jarrett hraje s ohromným nasazením a vládne jedinečným zvukem. Jarrettova virtuozita je podřízena vnitřnímu hlasu, který se někdy proti prstům bezděčně, s předstihem zlomku vteřiny navenek ozve. Podstatná je přitom schopnost všech tří osobností naslouchat jeden druhému, spontánně reagovat na vznikající podněty. Karel Velebný tomuto způsobu, v němž jsou hudebníci propojeni neviditelným lanem, říkával kompaktáta. Byla to pro něho idealistická vize, k níž léta letoucí vedl své žáky. Keith Jarrett, Gary Peacock a Jack DeJohnette takovou představu naplňují.