Steve Gadd - Jan Linhart o slavném bubeníkovi

Steve Gadd je ročník 1945. Na bicí začal hrát ve třech letech v americkém Rochestru. Soukromé lekce bral od sedmi roků. Studoval na Eastman School of Music u profesora Johna Becka, pak přešel na Manhattan School of Music. Tři léta byl členem Amerického vojenského orchestru, kde načerpal inspiraci pro své groovy na „military snare“, které ho později proslavily. Svůj smysl pro rytmus uplatnil také jako stepař.

Zájemci o podrobný Gaddův životaběh mohou navštívit jeho oficiální webové stránky. Ale více se o něm dozvíte z dvojdisku DVD „Steve Gadd ADAA“ (2003), kde jeho hudební cestu komentuje baskytarista Tony Levin. Z archivních záběrů je jasné, že už v sedmi letech byl neobyčejně talentovaný rytmik.

Požádal jsem Jana Linharta, hráče na bicí, který učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka, aby se vyslovil na téma Steva Gadd:

„Je pro mě jedním z nejuniverzálnějších bubeníků vůbec. Jen v posledních deseti letech se mezi jeho spoluhráči objevují taková jména jako Paul Simon, Eric Clapton, James Taylor a zároveň Chick Corea, David Sanborn, Mike Mainieri nebo třeba Richard Bona. A Přitom ať hraje cokoliv s kýmkoliv, je neomylně k poznání.

Má svůj zvuk, svou specifickou dynamiku uvnitř bicí soupravy v každém groovu, osobitý „time“. Podle mého názoru, dokonce některé groovy, může hrát jen on, od kohokoliv jiného neznějí tak pěkně. Tohle má společného také s Manu Katchém… A mimochodem: téměř nemění svou bicí soupravu. Ale nejdůležitějším rysem Gaddovi hry je pro mě fakt, že si v každé kapele, nezávisle na stylu, najde svoje vlastní místo, svůj prostor, který může zaplnit v rámci celku, aniž by zastínil nebo překryl kohokoliv jiného.

Patří k bubeníkům, kteří pochopili, že technika hry (kterou má samozřejmě brilantní i v téměř sedmdesáti letech…) je samozřejmě nezbytná, ale je to výhradně vyjadřovací a komunikační prostředek, nikdy by se z ní neměl stát cíl! (Je to obdobné jako s řečí; člověk potřebuje umět co nejlépe mluvit, aby mohl někomu jinému něco sdělit, domluvit se s ním… ale nemělo by se to zvrtnout v bezbřehou samolibou „užvaněnost“.

Steve Gadd se nikdy nepředvádí, ani v sólech neuplatňuje technickou ekvilibristiku, exhibici. Vždy jde o hudbu, komunikaci a službu celkovému výslednému tvaru“.