Steve Gadd - Jan Linhart o slavném bubeníkovi
Zažili jste někdy krmení na venkovskému dvorku v domácí králíkárně? V titulní narážce jde o nápaditě načasované akcenty dvojšlapkou na basový buben. Takhle na bicí hraje pouze a jen Steve Gadd.
Steve Gadd je ročník 1945. Na bicí začal hrát ve třech letech v americkém Rochestru. Soukromé lekce bral od sedmi roků. Studoval na Eastman School of Music u profesora Johna Becka, pak přešel na Manhattan School of Music. Tři léta byl členem Amerického vojenského orchestru, kde načerpal inspiraci pro své groovy na „military snare“, které ho později proslavily. Svůj smysl pro rytmus uplatnil také jako stepař.
Zájemci o podrobný Gaddův životaběh mohou navštívit jeho oficiální webové stránky. Ale více se o něm dozvíte z dvojdisku DVD „Steve Gadd ADAA“ (2003), kde jeho hudební cestu komentuje baskytarista Tony Levin. Z archivních záběrů je jasné, že už v sedmi letech byl neobyčejně talentovaný rytmik.
Požádal jsem Jana Linharta, hráče na bicí, který učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka, aby se vyslovil na téma Steva Gadd:
„Je pro mě jedním z nejuniverzálnějších bubeníků vůbec. Jen v posledních deseti letech se mezi jeho spoluhráči objevují taková jména jako Paul Simon, Eric Clapton, James Taylor a zároveň Chick Corea, David Sanborn, Mike Mainieri nebo třeba Richard Bona. A Přitom ať hraje cokoliv s kýmkoliv, je neomylně k poznání.
Ukázka z DVD ADAA:Má svůj zvuk, svou specifickou dynamiku uvnitř bicí soupravy v každém groovu, osobitý „time“. Podle mého názoru, dokonce některé groovy, může hrát jen on, od kohokoliv jiného neznějí tak pěkně. Tohle má společného také s Manu Katchém… A mimochodem: téměř nemění svou bicí soupravu. Ale nejdůležitějším rysem Gaddovi hry je pro mě fakt, že si v každé kapele, nezávisle na stylu, najde svoje vlastní místo, svůj prostor, který může zaplnit v rámci celku, aniž by zastínil nebo překryl kohokoliv jiného.
Patří k bubeníkům, kteří pochopili, že technika hry (kterou má samozřejmě brilantní i v téměř sedmdesáti letech…) je samozřejmě nezbytná, ale je to výhradně vyjadřovací a komunikační prostředek, nikdy by se z ní neměl stát cíl! (Je to obdobné jako s řečí; člověk potřebuje umět co nejlépe mluvit, aby mohl někomu jinému něco sdělit, domluvit se s ním… ale nemělo by se to zvrtnout v bezbřehou samolibou „užvaněnost“.
Steve Gadd se nikdy nepředvádí, ani v sólech neuplatňuje technickou ekvilibristiku, exhibici. Vždy jde o hudbu, komunikaci a službu celkovému výslednému tvaru“.
Nejposlouchanější
Eduard Bass: Purkmistr z Podskalí. Příběh sirotka, který držel vorařské bidlo i život pevně v rukách
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Srdce, kosti, petržel, šalvěj, rozmarýn, tymián, Art Garfunkel a Paul Simon pohledem Pavla Klusáka
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.