Jazzissimo: Larry Coryell – průkopník jazz-rocku (1/3)

Jeho projev je autorskou směsicí blues, mainstreamu i avantgardního jazzu a rocku; v jistém smyslu tedy reprezentuje eklektický postoj, zdůrazňující bezbřehost i kontinuitu jazzového vývoje. V Coryellově hře lze často vysledovat i ohlasy na folklór nejrůznějších etnických skupin.

Jeho hudba, která se svou mnohostranností vzpírá jednoznačné charakteristice, má přesto dva společné jmenovatele: rockový základ a jazzovou nadstavbu. Sám umělec se takhle vyzpovídal v Down Beatu:

„Mám rockové srdce; rock je ústřední pocit mé „vzpurné“ generace. Ale moje hlava je jazzová. Rock – to je pro mne osminová pulzace mladé sebevědomé krve, okamžitý (vlastně fyziologický) kontakt s mnoha lidmi, dalekosáhlá elektrifikace zvuku, oponentura kultuře rodičů a také v neposlední řadě: popularita a peníze.

Od začátku mě přitahoval jazz, protože tam byli lepší muzikanti. Vždycky se snažím odevzdat maximum, ale nikdy nebudu dost spokojený se svou hrou. Prozradím vám tajný, ale spolehlivý recept na technický i umělecký hráčský vzestup – hrajte s lepšími muzikanty. Mně se to mnohokrát podařilo a vyplatilo. Už ve dvaadvaceti letech jsem hrál s tenorsaxofonistou Charlesem Lloydem a s trumpetistou Donem Cherrym. Ve třiadvaceti jsem nahrál svou první dobrou desku s bubeníkem Chicem Hamiltonem a dalšími skvělými jazzmany. V roce 1966 jsem si zahrál i s kytaristou Gaborem Szaboem, kontrabasistou Ronem Carterem, trumpetistou Clarkem Terrym, s bigbandem Chica O´Farrilla… Znám spoustu jazzových géniů, ale v rocku jen jednoho: Jimiho Hendrixe.“