Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor

Nesmrtelnost Gogolova Revizora prověřilo už mnoho inscenací, protože žádná společnost se bohužel bez nešvarů, na něž zaostřil autor své pero, zatím neobešla. Pro režiséra Michala Dočekala by bylo nejjednodušší přivést na scénu Národního divadla pod ruskými jmény konkrétní představitele současného morálního marasmu a úspěch měl zaručen. Naštěstí se tak přímočarou cestou nevydal. Příběh malého podvodníčka považovaného omylem městskými činovníky za revizora zasadil režisér do retro estetiky sedmdesátých let, i když jejich pojetí není dobově důsledné, ale při vší reálnosti divadelně stylizované. Uniformita, šedivost, ušmouranost a hlavně totální pokleslost a bezobsažnost jsou znaky, které dobře korespondují s tématem i s groteskní nadsázkou, která je pro Dočekalův režijní rukopis typická. Správa města se schází v tradiční sektorové zasedačce s rudým praporem, hejtmanova domácnost je nevkusně zbohatlická včetně nezbytného bazénu a falešných kožených pohovek. Úplatky se předávají v sauně, typicky ruském, a přitom nadnárodním symbolu, a stoupají spolu s rostoucí teplotou. A dějištěm závěrečné scény je standardní kulturák hodící se nejen pro estrády a tancovačky, ale i pro podobné rádoby bombastické prezentace, které odhalují prázdnotu pod nafouklou bublinou. Inscenace je vyšperkovaná řadou gagů, které v případě Dobčinského a Bobčinského dělají z figurek -díky jejich mnoha komickým akcím a téměř trvalé přítomnosti na scéně - nezaměnitelně zaměnitelné postavy. Přifukovaná ňadra paní Hejtmanky, která nakonec nápor nevydrží a prasknou, jen podtrhují její ordinérnost, citový cynismus a sexuální chtivost, kterými je kromě pregnantní a halasné artikulace vybavila Jana Boušková. V posledním jednání ale režisér už podobnými situacemi šetří a inscenace tady začíná trochu ztrácet komediálním dech. Tradiční slavné číslo - čtení Chlestakovova dopisu najednou působí mdle a herci ho spíše jen glosují . Jako by obludnost celého toho důvěrně známého společenského panoptika už nebylo kam stupňovat. Charakteristiky postav, jejichž jména a funkce jsou na začátku promítány nad jevištěm jako titulky, ale rozhodně netrpí nějakým schematizováním. I když všechny spojuje snaha udržet si za každou cenu post a z něho plynoucí požitky, představují různorodé podoby průměrnosti, omezenosti, pokrytectví , neschopnosti a nemorálnosti, jen na to naštěstí nepotřebují žádnou drobnokresbu. Chlestakov mezi ně přijíždí z jiného světa, ale právě tohle úplatkářské prostředí je živnou půdou pro jeho pseudo kariéru. Samo si ho totiž vypěstuje. Saša Rašilov hraje svého falešného revizora jako extrovertního malého grázlíka, který se žvaněním snaží vylhat z každé situace a vlastně je sám překvapený tím, že mu to tak nečekaně vychází. Vrcholem jeho výkonu je Chlestakovův opilecký monolog, kterým se před zkoprnělou místní honorací chvástá svým smyšleným vysokým postavením. Rašilov však nehraje ani náznak opilosti, on se totiž opíjí hlavně vlastními slovy a představami až k sebezbožštění. A to doslova -dokonce ujde bez problémů několik kroků po hladině bazénu. Tou skutečnou osobností v podvodném páru je ale sluha Osip Jana Novotného, tvrdý, nekompromisní a možná už i zkušený kriminálník hovořící šlonzácko-česko-slovenským podsvětním slangem. Jen zaslepenost mocí dovede Hejtmana Miroslava Donutila k tomu, aby se nechal tak snadno obalamutit. Donutil přesně postihuje rozměr suverénního místního funkcionáře napasovaného v univerzálním, teď už těsném obleku, s rozmáchlými gesty, frázovitou rázností a nesmyslnou agilností, který si po příjezdu předpokládaného kontrolora nasazuje masku servilnosti, žoviálnosti a obětavého služebníka veřejnosti. V závěru, kdy nastává okamžik jeho zdánlivého triumfu, přichází ve smokingu a na vrcholu společenské arogance. Jeho pád není směšný ani tragický, spíš se mění v živou výčitku adresovanou těm, kdo pouze přihlížejí. Bez těch, kdo dávají Hejtmanům stále šanci, by totiž Chlestakov nikdy nemohl přijet.