Nikolaj Semjonovič Leskov: Kateřina Izmajlovová

Vlasta Fialová
Vlasta Fialová

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Lady Macbeth Mcenského újezdu, drama, jež v roce 1865 napsal ruský dramatik, kritik a spisovatel Nikolaj Semjonovič Leskov, je ve své původní podobě již neznámé. Mladá hospodyně Kateřina Izmajlovová žije v nešťastném manželství se starým a přísným manželem. Její odevzdaný poklid v mrtvém kupeckém prostředí naruší mladý a přitažlivý podomek Sergej, který zcela rozvrátí její duši a přiměje ji nejen k vraždě manžela. On-line k poslechu do pátku 26. května 2017.

Vlasta Fialová

Sergej totiž Kateřinu nemiluje, chce se jen dostat k jejímu majetku, a tak postupně (ovšem rukama Kateřininýma) likviduje každou překážku… Jejich zločiny nezůstanou utajeny, a tak se oba dostanou na galeje, kde Sergej Kateřinu zcela zavrhne a přede všemi ji ponižuje slovy i skutky. Nešťastná a raněná Kateřina ukončí své trápení a zároveň završí svou pomstu – při plavbě na člunu se vrhne do moře a strhne s sebou i Sergejovu současnou milenku…     

Leskovův tragický příběh zaujal Dmitrije Šostakoviče. Vytvořil podle něj svou druhou operu Lady Macbeth Mcenského újezdu, která měla premiéru v roce 1934. Její hudební zpracování tak rozezlilo diktátora Stalina, že divadlo o přestávce opustil a tím dal jasně najevo, jak se má kritika k opeře postavit. Pravda prakticky okamžitě uveřejnila článek Chaos místo hudby, jímž začala absolutní a šikanózní kontrola nad Šostakovičovou prací. Legenda praví, že článek snad napsal sám Stalin.

Brněnští tvůrci vyšli v roce 1960 ze sovětské úpravy Košeleva a Petrejkova a vytvořili tak volným tempem vedenou, avšak dramaticky vypjatou inscenaci, kterou nazvali jménem hlavní hrdinky – Kateřina Izmajlovová. Krom několika kytarových sól tu není žádný hudební doprovod, vše obstarávají nemnohé zvukové efekty a především herecké výkony. Režijně hru vedl brněnský režisér Vladimír Vozák. Ten byl v padesátých a šedesátých letech odborníkem na klasická dramata (Ibsen: Opory společnosti, 1956; Ostrovskij: Vlci a ovce, 1958), kvalitně však nastudoval i moderní původní rozhlasové texty (Corwin: Bez názvu, 1964; Rejnuš: Na zemi, 1970). Byl zakladatelem dětského souboru PIRKO (Pionýrský rozhlasový kolektiv), který po vzoru Dismanova souboru vychovával děti pro rozhlasové účinkování (ostatně – i v inscenaci, o níž píšeme, vystupoval jeden z nich: v roli Kateřinina synka Fedi hrál Zdeněk Prajzner).

Kateřina Izmajlovová dodnes oslňuje vynikajícími hereckými výkony. Titulní roli ztvárnila Vlasta Fialová, která svou Kateřinu obdařila nervním, horkým hlasem plným vášnivosti, oddanosti, nenávisti i zoufalství. Podomek Sergej v podání Josefa Karlíka nabízí skutečný posluchačský požitek nad proměnlivým hereckým výkonem; Karlíkův antihrdina dokáže být lyrický a něžný, když Kateřinu svádí a zároveň podle a cynicky hrubý a lhostejný, ba nenávistný, když nedostane, co chce; jeho hlas dokáže jemně hladit i obhrouble vyštěkávat cynické uštěpačnosti. Je to hotová herecká magie, s níž dokáže přinutit Kateřinu k vraždě manžela i vlastního synka a s níž ji pak ponižuje na galejích… Vše vhodně doplňuje Otakar Dadák v roli vypravěče; střídá pasáže, v nichž nezúčastněně komentuje, s místy, kde se dostává do užšího kontaktu s pocity postav. Zároveň překlenuje pasáže, které sovětští autoři úpravy Košelev a Petrejkov neuznali za hodny dramatického vyprávění.

Inscenace zároveň zachycuje herecké výkony legendární generace počátku století; v roli stařeny vystupuje Zdeňka Gräfová, Mavru Petrovnu ztvárnila Jarmila Kurandová. V postavě trestance lze uslyšet i bratra Karla Högra Rudolfa.

Osoby a obsazení: Vypravěč (Otakar Dadák), Boris Izmajlov (Karel Hospodský), Kateřina Izmajlovová (Vlasta Fialová), Zinovij Izmajlov (Oldřich Vykypěl), Sergej (Josef Karlík), Mavra Petrovna (Jarmila Kurandová), Féďa (Zdeněk Prajzner), Aksiňa (Vilma Nováčková), Silantij (Václav Poláček), Fijona (Helena Trýbová), Sonička (Helena Kružíková), Stařena (Zdeňka Gräfová), Shrbená (Marie Stříbrná), Jeptiška (Stanislava Strobachová), 1. trestanec (Rudolf Höger), 2. trestanec (Karel Adam), Dozorce (Jaroslav Dufek), Důstojník (Jiří Dušek), 1. muž (Dobroslav Čech), 2. muž (Ladislav Večeřa), 3. muž (Jan Valihrach), 4. muž (František Šnábl), 5. muž (Miroslav Knoz), 1. žena (Libuše Billová), 2. žena (Pavla Severýnová), 3. žena (Markéta Rauschgoldová), Policejní komisař (Vilém Pfeiffer). Sóla na kytaru (Jiří Křižák)

Autor textu: Nikolaj Semjonovič Leskov
Dramatizace: L. Košelev, L. Petrejkov
Překlad: Karel Gissübel
Režie: Vladimír Vozák
Zvukový mistr: Jaromír Pěnčík

Natočeno v Československém rozhlase Brno v roce 1960.

(Článek byl publikován v Týdeníku Rozhlas 18/2015. Použito se svolením autora.)