Nikdy jsem nespatřil tak krásného rytíře. Vyprávění Jana ze Joinvillu o králi Ludvíku IX. Svatém

Francouzský král Ludvík IX. (vládl 1226–1270) byl roku 1297 papežem Bonifácem VIII. svatořečen. Hlavní kanonizační podklady shromáždil ve své legendě zpovědník Ludvíkovy dcery Blanky Vilém ze Saint-Pathus. Jedním z původců mnoha podkladových svědectví byl Ludvíkův rytíř a blízký přítel Jan ze Joinvillu (asi 1225–1317), senešal champagneského hraběte.

Pravděpodobně však až po Ludvíkově svatořečení Joinville jako více než osmdesátiletý začal psát svůj Život svatého Ludvíka. Joinvillova kniha, dokončená roku 1309, je dílem výrazně osobně laděným. Jak říká francouzský historik Jacques Le Goff, „autobiografie se neoddělitelně prolíná s biografií ,toho druhého´“. Literární historik Michel Zink dokonce tvrdí, že Joinville je „první francouzsky píšící autor, který o sobě mluví v první osobě“.

Autorovy vlastní životní osudy jsou do vyprávění výrazně zapojeny především proto, že Joinville prožil po králově boku křížovou výpravu do Egypta v letech 1248–1252, včetně nejkritičtější situace v roce 1249, kdy bylo křižácké vojsko poraženo a král padl s mnoha svými vojáky do zajetí. I později, po návratu do Francie zůstal Joinville králi nablízku a po celou dobu Ludvíkovy vlády byl jeho důvěrníkem. Navíc Joinville svého krále (o třináct let mladšího) miloval a nesmírně obdivoval.

Osobní autorův prožitek všech útrap a dobrodružství, která Ludvík zažil, a citové zaujetí jsou nejcennějšími rysy, jimiž se tato kniha liší od dobových hagiografických spisů i od většiny literárních děl té doby vůbec. Zvolání v názvu pořadu, které Joinvillovi unikne ve chvíli, kdy král táhne do bitvy u egyptské Damietty, je nanejvýš výmluvné. Joinville líčí Ludvíkovo úsilí naplňovat ve všem jednání ideál křesťanského vládce, spravedlivého, milosrdného, mírumilovného, ideál soustřeďující všechny rytířské ctnosti.

Logo|foto:Český rozhlas

Na druhé straně ale neváhá svému královskému příteli vytknout třeba jeho chlad a lhostejnost k manželce Markétě a k dětem nebo jeho nerozvážnost a nemírnost v některých bojových situacích. Nelíčí Ludvíka jako světce obdařeného schopností konat zázraky, ale jako reálného člověka s dobrými i špatnými vlastnostmi.

O tom, že Joinvillova náklonnost k Ludvíkovi nebyla zaslepená, svědčí i to, že když se Ludvík IX. v roce 1270 vydal na svou druhou křížovou výpravu, Joinville jej odmítl doprovázet. Tak se stalo, že nebyl u svého přítele ve chvílích jeho smrti.