Neuchopitelné lásky – novinka v Řeznické v režii Jany Janěkové
Hra Palomy Pedrero měla v Čechách premiéru v roce 2002 pod titulem Noci letmé lásky. O dva roky ji uvedli v Brně – v režii Jany Janěkové. Nyní se k ní režisérka vrátila na scéně pražského Divadla v Řeznické pod lehce změněným názvem Neuchopitelné lásky, a objevilo se v ní i pár někdejších protagonistů (Antonie Talacková, Michal Slaný a Ján Jackuliak).
Čtyři epizody o krátkých setkáních muže a ženy, které jsou vybočením z normálu a dotknou se jejich srdcí, se týkají vztahů, které můžeme nazvat láskou, ale spíše okamžikem pochopení či souznění. Všechny se odehrávají v noci, tedy v době, kdy tma dovolí odkrýt i to, co se většinou skrývá pod povrchem. Jsou to podivné dvojice – herečka čekající marně na zavolání svého milého a obchodní cestující s biblemi, žena ze středních vrstev a mladý bezdomovec, unavená prostitutka a bodyguard z banky, holka z ulice a muž z lepší společnosti. Osud chtěl, aby se setkali. I když to bylo jen jedenkrát, tenhle letmý dotyk duší zůstane v jejich paměti navždy.
Atmosféru určují dva obrazy na pozadí – klidné noční zákoutí s lavičkou spoře osvětlené pouliční lampou a dlouhý tunel metra směřující do tmy. Nejsou pouhou ilustrací epizod, ale zároveň symbolizují rozporuplnost našich životů – zdání klidu, který může vzápětí vystřídat iracionální strach, či naopak. Důležitou roli tu má také hudba a tanec. Písně navozují atmosféru, tanec tu funguje jako klíč k otevření dvířek k duši.
Ve čtyřech epizodách – Noc odloučení, Sami dnešní noci, Dnes v noci v parku a Na přelomu noci s ránem – spřádá pětice herců jemnou pavučinku vztahů, které jsou tak křehké, že stačí jen fouknout, a stanou se jen vzpomínkou. Každý jednotlivý příběh se zlomí v půli, a ukazuje, jak vzájemné naslouchání dokáže jakýkoliv vztah proměnit v pravý opak.
Mladá herečka Sabina (Antonie Talacková), posilněna alkoholem připravující pomstu milenci, který nevolá, tak nakonec usíná jako dítě v náručí škrobeného podomního prodavače biblí Adolfa (Michal Slaný). Vanesa (Eva Mauréry), hysterčící z toho, že zůstala uvězněna na stanici metra společně s potetovaným bezdomovcem Ramónem (Ján Jackuliak), nechá ujet poslední metro, aby si vychutnala něhu nenadálého nočního dobrodružství. Romanticky naladěná holka z předměstí (Jitka Jackuliak) s hořkostí pochopí, že muž z lepší společnosti, který jí při minulém setkání dvorně půjčil sako (Ján Jackuliak), není tím princem, na kterého čekala. To Marie, či Carmen (Zuzana Mauréry), jak ji všichni v bordelu znají, najde nečekaně spřízněnou duši u hlídače Josého (Michal Slaný), kterému její oči připomněly matku a dětství.
Když se na konci setkáváme se všemi těmi postavami, které víří ve společném, ale přesto osamoceném tanci, jsou to už zase jen bezejmenní, bloudící lidé. I když v podtextech jednotlivých setkání cítíme vábivé tóny erotiky, nakonec zůstává pocit, že mnohem více jde o kouzlo okamžiku spříznění, návrat k dětské touze chytit někoho za ruku, důvěřovat.
