Nesmír Karla Šiktance
V rozmezí let 2007–2010 vznikaly básně, které naplnily sbírku nazvanou Nesmír. Jejich autorem je Karel Šiktanc a s originálními ilustracemi Jana Koblasy, vytvořenými počítačovou grafikou, je vydalo nakladatelství Karolinum.
Zda jde o verše „nesmírné“ či „ne smírné“ se pokusila zjistit Milena M. Marešová.
V rozmezí let 2007-2010 vznikaly básně, které naplnily sbírku nazvanou Nesmír. Jejich autorem je Karel Šiktanc a s originálními ilustracemi Jana Koblasy, vytvořenými počítačovou grafikou, je vydalo nakladatelství Karolinum. Zda jde o verše „nesmírné“ či „ne smírné“ se pokusila zjistit MMM.
Je to skutečná poezie. A co jiného bychom od Karla Šiktance čekali? Má tím být ovšem řečeno, že už při náhodném otevření, po přečtení několika veršů ze sbírky Nesmír je zřejmé, že se tu děje poezie ve svém podstatném rozměru. Žádné „hezké“ obrázky, žádná dojmologie, zkouška použitých slov, žádná náhoda či hokus-pokus. Slovo vedle slova, verš, posun řádku, mezera v přesně vyměřené délce. Pevně usazené, a přece v dramatickém napětí, s nepostradatelným tajemstvím za masivním nánosem metafor i slovních spojení, v nichž je smysl vyabstrahovaný, vypreparovaný od vší přebytečnosti, okrasy, balastu.
Dobré je nachat Šiktancovu poezii pouze zaznít a dobře je, že sbírka vyšla v podzimním čase, neboť číst ji v šerosvitu brzkého podvečera, v holobytu odlistěné přírody či v schickanederovských městských zákoutích, to jen zvyšuje ono dobrodružství, nepokoj, který proudí a probíhá pod zdánlivě zchladlým povrchem.
Zvuk, s nímž si Karel Šiktanc obvykle ve svých básních zahrává, laškuje, pokouší ho, najednou jako by zmrazil. Jako by zapomněl na jemné cinky zdrobnělin a věnoval se základní formě: Co ještě lze vyslovit poezií? Je tu stále ono podkreslení slov, vědomí ozvučných desek a ploch, v nichž se rozeznívá krása. Ale v Nesmíru je vše vedeno k jednoduchosti bez pastelů a ornamentů – tím také k náročnosti pochopení zamýšleného obsahu. Je tu více hran, ostrosti, skřípání. Entrée každé básně hledá jednu chuť. Pro příklad z té poslední – Zlatotiskem – (cituji): Jede den na nízkém koni,/ nohy o zem courá. A z předposlední, nazvané Husté zelené ovsy (cituji): Na napřažené sekeře naposled ještě rozkříslo/ se slunce -. A tělo básně jak by hrubě tesal – to už není citát, to je definice. Básník nebojuje, nepere se o výraz, jaksi snadno ho hraje – ovšem „mozolnými“ nástroji. Je to minimalismus, avšak s nábojem vášně, mírou teatrálnosti, úsporností expresivity. (cituji): Usmálo se odmykání,/ Nějaká něžnost,/ pronizanic, strach ji nechat žít…// „Všecko je na mně, kruci, nabíraný,/ nakroucený,/ nakáslý -/ roztrhej to, rozstříhej to na mně!“ Titulní báseň je nepochybně středem, a to nejen estetickým. Je zároveň bodem, v němž čtenář ztratí zábrany. Je pikantní v úvodu (cituji): Blázen, mám ještě na všem lešení!/ A povětří ve vilách husté jak obilí/ a strom sám na kopci bije a lomí/ snad dvaceti rukama:/ bože,/ to zdejší do větru zoufalství/ je krásné! A půvabná v téměř závěru (cituji): Můj nesmír ještě neví, co je to/ být starý./ Ale dozví se.Sbírka Nesmír, patnáct básní ve střídmé tmavě modré obálce, není důkazem básníkovy dospělosti či vyspělosti. Obojí už má Karel Šiktanc za sebou. Nesmír není pohledem do hlubin existence či kolaudováním dosud vystavěného. Knížku jako by charakterizovaly právě Koblasovy grafiky, stvořené počítačem, tedy ve své podstatě sestavené z jedniček a nul. Jednoduché, ve výsledku efektní, skvělé. A stejná je tu poezie. Míří do sfér kosmických, do chladných dimenzí, průzračných, v nichž probíhají nejúžasnější dobrodružství, nejjiskřivější emoce. Základ je možná propočítatelný, ovšem stěží přehlédnutelný. Můžeme se domnívat, kolik světů to je, můžeme si je tvořit a vymýšlet, ale vypráví-li o nich někdo tak přesně a uhranutě jako Karel Šiktanc, musíme mu leda naslouchat.
