Nepřijel jsem do Prahy dělat skandál, říká kontroverzní polský režisér Jan Klata
V pražském Divadle pod Palmovkou hostuje významný polský režisér Jan Klata, jehož inscenace jsou často označovány za kontroverzní. V Divadle pod Palmovkou režíruje Shakespearovy hru Něco za něco. Podle Jana Klaty je příběh hry obrazem rozkladu zásadních hodnot a jistot, na kterých je založena i dnešní společnost, a považuje ji za velmi skandální.
Hra z roku 1603 „Něco za něco“, v originále „Measure for Measure“, klade divadelníkům nemalé nástrahy. Znalci Shakespearova díla ji považují za problematickou. Zpravidla bývá řazena mezi komedie, ale stále silnější je tendence vykládat ji jako temnější kousek. Jan Klata přistupuje ke klasickým textům osobitě. Zároveň ale ctí autorovy záměry.
Proč Shakespeare? Asi proto, že ho považuji za nejdůležitějšího autora v dějinách světového divadla. Za tu dobu svého počínání u divadla jsem se s jeho dílem potýkal už mnohokrát. Rozhodnutí uvést v Divadle pod Palmovku hru Něco za něco vzešlo z diskuzí mezi mnou, dramaturgyní Ivou Klestilovou a ředitelem divadla Michalem Langem. Je to náročný a tajuplný text. William Shakespeare napsal tu hru v době, kdy nevěděl, jestli je život směšný nebo strašný. Je to také hra, která velmi přesně reflektuje naši současnou společnost i politickou situaci, nejen ve střední Evropě, ale také ve Velké Británii nebo v USA. Při pohledu na dění v těchto částech světa nevíte, jestli máte plakat nebo se smát. Je to příběh o světě, který je natolik liberální, že člověk ani neví, jak s tou svobodou naložit.
Jan Klata
Kníže Vincentio odcestoval na diplomatickou misi. V době jeho nepřítomnosti jej zastupuje náměstek Angelo, který usiluje o pořádek ve městě. A to neúprosně. Rozhodl se skoncovat jednou provždy s chtíčem, vyčistit město od prostituce. Mladého Claudia hodlá pověsit za to, že přivedl do jiného stavu Julii, s níž však nebyl právoplatně sezdán. Amnestii, zdá se, neudělí ani na základě prosebných odvolání Claudiovy sestry Isabely. Ze zapřisáhlého bojovníka za spravedlnost se ale nakonec vyklube korupčník.
Angelo a Isabela jsou postavy, které nesouhlasí se světem, ve kterém žijí a svobodně se rozhodnou s tím něco udělat. Ale jejich neschopnost se vlastní svobodou správně naložit, má radikální vyústění. Žijí zkrátka ve světě, kde mají takovou možnost volby, že si nakonec zvolí variantu úplně nejhloupější. Zároveň, každý po svém, svět odvrhují, protože každý má svou představu o tom, jak by měl vypadat. To je problematika, která mě zajímá. Ptám se tedy: na kolik je možné opravovat svět, který potřebuje opravit a na kolik je možné měnit lidi v anděly?
Mám pocit, že v současné době máme v Evropě hodně svobody, ale důležité je, jak s touto svobodu nakládáme. A od této úvahy se také odrážíme v naší inscenaci. Ptáme se, zda se části naší svobody dokážeme vzdát, aby náš život měl větší smysl. V inscenaci Něco za něco se pohybuje mezi dvěma póly – mezi liberálním konformismem a mezi postojem idealistickým, který nesouhlasí s tím, jak život prokluzuje mezi prsty.
Jan Klata
V inscenaci Něco za něco v režii Jana Klaty účinkují například Jan Vlasák, Tereza Dočkalová, Jan Teplý, Radek Valenta a další. Klatovy inscenace jsou vždy společensky angažované, proto vyvolávají diskuze a často i skandály.
Nepřijel jsem do Prahy udělat skandál. Navíc jsem slyšel, že udělat v Čechách nějaký skandál je velmi těžké. A v Polsku si užiju skandálů tolik, že si od nich tady rád odpočinu. Na druhou stranu je nutné říci, že hra Něco za něco je ve své podstatě skandální. Těžko říci, jak tomu bylo v době její premiéry, tedy v 17. století, ale dnes je podle mě její vyznění velmi skandální. Bavíme se tady o reflexi stavu vztahů mezi muži a ženami. Ve hře se řeší otázky: co smí muži, kteří mají moc, co smí muži, kteří určují zákony a jakým způsobem uplatňují svou moc vůči ženám.
Jan Klata
Jan Klata je jednou z nejznámějších polských divadelních osobností. Za svou kariéru vytvořil víc než čtyřiceti inscenací. Dosud působil nejen v Polsku, ale také v Rakousku, Německu a na svém kontě má i režie v moskevském MCHATu. V České republice byly jeho inscenace k vidění na festivalu Divadlo v Plzni a Palm OFF Festu v Divadle pod Palmovkou. Jeho inscenaci hostoval na festivalech v Buenos Aires, Minsku, Moskvě, Soulu i Pekingu. Mezi roky 2013-2017 působil jako ředitel Stareho Teatru v Krakově. V roce 2017 konkurz na toto místo vyhrál Marek Mikos, bývalý šéf polské televize.
Stary Teatr v Krakově byl můj domov, bylo to místo, které jsem společně s herci budoval, kde jsme společně tvořili a odkud jsme vyjížděli reprezentovat naši kulturu a umění do celého světa. A rozbořit něco, co bylo v takové fázi vývoje, to bylo ze strany ministerstva kultury zcela nesmyslné rozhodnutí a uplatňování moci. Budovat vztahy mezi umělci a pak i mezi publikem a umělci, to trvá léta. Ale na to, aby tato práce zanikla, na to stačí jeden podpis pana vicepremiéra. Já se ale neutápím v zármutku a snažím se pracovat dál a jinde. Spousta herců nyní ze Stareho Teatru odchází například ke Krzysztofu Warlikovskému nebo ke Grzegorzi Jarzynovi. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že na Stray Teatr a lidi v něm nemyslím. Samozřejmě že na ně myslím, jsou to lidé, kteří změnili můj život a změnili i svůj život, aby mohli tvořit v Krakově. Teď musí hledat místo zase někde jinde, protože s novým vedením se tam nedá vydržet.
Jan Klata
