Nemůžu chodit jen v nažehleném obleku

Věcným tónem jsou v jednotlivých medailonech líčeny životní zvraty, odchody a návraty. Konkrétní osudy se vzájemně hodně podobají. Vypravěči jsou pamětníci, kterých se dotklo dokonce i období před druhou světovou válkou (Norbert Kinský), i když povětšinou jako vnímavých a sotva dorůstajících dětí. Výjimkou je hlas šestatřicetiletého Jiřího Sternberga, který k autentickým vzpomínkám přidává názor příslušníka generace nepamatující "lepší časy" ani perzekuce a útlak. Jeho sdělení je podtrhujícím zpestřením, příznakem životnosti a životaschopnosti daného prostoru i jeho zástupců.

Období od poloviny dvacátého století, protektorát a následný nástup socialistického zřízení, vyznívá jako tvrdý a drsný čas rozdělování. Podle příslušnosti, k níž se přihlásili nebo byli přihlášeni, podle majetku, na který byla často uvalena nucená správa. Poválečné období bylo jen pokračováním v nastoupeném směru. Z řečeného jako by jednohlasně vystupoval charakter doby, rýsovaný v českých zemích znárodňováním, vysídlováním (Hrubí z Jelení), vězněním (Jiří Stránský).

Obálka knihy|foto: Nakladatelství Listen, Jihlava

Editor svazku, Boris Dočekal, nechal jednotlivá vyprávění nerušeně plynout. Neobtěžuje otázkami. Je tím, kdo naslouchá a zaznamenává. Zřejmě i díky tomuto citlivému přístupu může výrazně zaznít optimismus a duchovní síla jednotlivých vypravěčů. Obzor vzpomínek se rozkrývá do dávné minulosti (Bubna z Litic), ale samozřejmě zahrnuje i současnost, a také přirozenost, že i v této oblasti existují spory a nedorozumění (Hildprantové). Celek je ale převážně nesen v souzvuku cti, nepoddajnosti a osobitosti lidí, kteří zažívali reformování i zabírání mnohdy velmi rozsáhlého majetku, a přesto nezahořkli a nakonec usilovali o restituci i resuscitaci často rozvrácených a poničených, vyrabovaných ruin. Lidí, kteří museli unikat ze dne na den, z pohodlí a domova do neznáma, s převaděčem, přes hranice pěšky a s minimálními zavazadly, aniž tušili, zda přežijí, natož zda se jim kdy otevře cesta k návratu.

Silným momentem Dočekalových Příběhů je též rozprávění o létech strávených v emigraci, kdy bylo třeba samostatně nalézt nové možnosti a uplatnění. Snad jen díky přirozenému kosmopolitismu a podpoře příbuzných či přátel byla adaptace v novém prostředí snesitelnější.

Mimo jiné, mimo zážitky, vzpomínky a dojmy, nabízí kniha srovnání kulturních tradic. Postřehy z jednotlivých evropských i zaoceánských zemí jsou užitečným oživením (hrabě Belcredi, Měl jsem rád práci velvyslance). Zveřejněné vzpomínky jednoznačně boří mýtus o šlechticích jako změkčilých a degenerovaných salonních figurkách. Z jednotlivých příběhů vystupují osobnosti skvělé, originální a svérázné, ale také charakterní, oddané a soběstačné. Shodný hlas, vědomý si poklesu role a významu aristokracie v republikánské společnosti, má zároveň jasný podtón sebevědomí, co se týče trvalého smyslu a obsahu pojmu šlechtictví.

Boris Dočekal: Příběhy českých šlechticů. Listen, Jihlava 2006, 176 s.