Němcová, Světlá, Neruda, Sychra a Tyl. Poslechněte si nejlepší českou klasiku!

Josef Kajetán Tyl: Dobré přísloví

Povídka divadelníka a spoluautora české hymny byla poprvé vydána v roce 1833 v časopise Jindy a nyní, který Tyl později přejmenoval na Kwěty české (dnešní týdeník Květy). Tyl časopis v podstatě redigoval a psal většinu jeho obsahu, ale oficiálně to dělat nemohl, protože pracoval jako úředník u armády. Povídku Dobré přísloví napsal rok před slavnou Fidlovačkou.

Božena Němcová: Sestry

Povídka Boženy Němcové Sestry patří k drobnějším, detailně propracovaným prozaickým útvarům, které autorka vytvářela v letech 1846 až 1855. Nejčastěji se tyto prózy žánrově stojící někde na rozhraní mezi povídkou a novelou označují jako obrazy z venkovského života.

Sestry vyšly poprvé v almanachu Lada-Nióla a soudí se, že látku k této próze poskytla Boženě Němcové skutečná příhoda. Je však také pravděpodobné, že se do povídky promítly mnohé autorčiny vzpomínky na dobu, kdy jako mladá dívka pobývala v Chvalkovicích a Ratibořicích, kde byla svědkem nejednoho z panských záletnických dobrodružství, při nichž si mohla uvědomovat, jak vypadá rub náhlého milostného vzplanutí.

Na první pohled je patrné, že celou dějovou linii povídky, kresbu postav i líčení prostředí utkala autorka z typických a tehdy velmi populárních prvků romantických, které mají blízko k máchovskému vidění tragičnosti.

Karolina Světlá: Skalák

Česká spisovatelka, představitelka generace májovců Karolina Světlá se narodila 24. února 1830 jako Johana Nepomucena Rottová. Její vlastní literární tvorbu významně ovlivnilo dílo francouzské spisovatelky George Sandové. Stala se také členkou několika emancipačních spolků, společně s Vojtou Náprstkem např. založila pražský Americký klub dam.

Celoživotní přesvědčení o nutnosti emancipace žen se výrazně odráží i v jejím literárním díle, hlavními hrdinkami jsou často silné ženy, které se samy rozhodují a často se dostávají do konfliktu s dobovými společenskými stereotypy.

Je tomu tak i v rozsáhlé povídce Skalák, inspirované skutečným příběhem, se kterým se seznámila při pobytech v manželově rodném Podještědí, odkud pochází i její literární pseudonym Světlá. Do osamělého životního ztroskotance Jáchyma Skaláka se zamiluje podobně osamělá Rozička, která se rozhodne za něj provdat a vrátit jej k řádnému životu. Idealistické představy však tvrdě narazí na společenské předsudky a osobní determinace a příběh tak osudově směřuje k tragédii.

Vztah Rozičky a Skaláka bývá často vnímán jako literární zpracování osobního sblížení mezi Karolinou Světlou a Janem Nerudou, které trvalo necelý rok, oba však poznamenalo na zbytek života.

Jan Neruda: Pražská idyla

Pana Stránského zná v ulici každé dítě. Jak se v létě vrací z práce, hned jsou všechny u něj a hrají si s ním. Pan Stránský je laskavý člověk a má děti rád. Žije poklidně se svou ženou v malém bytě na periferii. Téměř idylický obrázek. Pak se ale k nim do bytu nastěhuje ženin „bratránek“ z venkova...

Jan Neruda měl velký pozorovací talent a schopnost nalézat malé velké příběhy všude kolem sebe. Je to patrné už na povídkách z jeho první prozaické knihy Arabesky z roku 1863. Příběhy svérázných postav z pražské periferie vypráví s humorem a nadsázkou, ale i citem pro bolestné okamžiky jejich osudů. V povídce ironicky pojmenované Pražská idyla se až téměř na konci vyprávění o laskavém panu Stránském dozvídáme o jeho životním zklamání, které v sobě skrytě nosí.

Josef Matěj Sychra: Zmrtvýchvstání

„Ďábel v tom zatroleném voze vězí, aneb mrtví z mrtvých stávají.“ To není anotace nové řady postapokalyptického seriálu Živí mrtví, ale plný podtitul prózy Josefa Matěje Sychry, českého spisovatele, kněze a národního buditele.

Václav Češpívo, zasloužilý varhaník v městečku Křížově, se po půlnoci klátivě vrací domů z rychtářovy svatby. A protože mu „hojnost pohlcených nápojů do kotrby vlezla a horní kolečka pomátla“, stane se, že zmožen na chvíli usne a stane se obětí bandy chmatáků. Tím ale celá peripetie teprve začíná...

Povídka Zmrtvýchvstání vyšla v roce 1820 v časopise Dobroslav. Nikoli knižně, ale právě v časopisech totiž vycházela většina raně obrozeneckých próz. „Potomci ničeho nezvědí, nebudou-li se v časopisech, těchto hltavých kanálech literatury naší, potápěti,“ napsal v roce 1846 Josef Kajetán Tyl. Potopili jsme se tedy a vynesli jsme pro vás na světlo jeden ze zapomenutých skvostů humoristické literatury z počátku 19. století.