Nekriticky o filmu Účastníci zájezdu
Sál kina byl plný. Chřoupalové svírali krabice s popcornem, hejsci si opírali nohy o sedadla před sebou a reklama na plátně burácela. V ruce jsem žmoulala vstupenku a v duchu se ptala, jestli nebyla chyba ustupovat ze svých rádoby zásad a vyrazit do multiplexu na masivně medializovaný český film.
Za několik minut už se před námi míhaly postavy českých turistů a v tom panoptiku nechyběl snad nikdo - naivní průvodkyně, rodinka se zásobou vlastní potravy a s vařičem, pubertální slečny, zemití řidiči, osamělý mladý muž s nevšední zálibou, osamělá mladá žena s komplexem méněcennosti, dva gayové, nenapravitelný proutník a dvě starší dámy, jež se vypravily hledat ztracený čas. Románovou předlohu Michala Viewegha jsem nečetla, nedostala se mi do ruky, film mě však lákal - přece jen je léto, a když už nejedu k moři, pokochám se pohledem na vlny alespoň v kině.
Minuty ubíhaly rychle, zájezd šťastně dorazil na místo, všichni účastníci se seznámili. Ve filmovém zrcadle se zvolna odrážela přehlídka projevů lidské malosti, trapnosti i ustrašenosti. Oko kamery však přesto nebylo nesmlouvavé, kruté a povýšené, dokonce ani vulgární, i když příležitostí by mělo bezpočet. Netrvalo dlouho a přestala jsem srovnávat, analyzovat a pitvat jednotlivé záběry. Přistoupila jsem na hru a na žánr filmu, bavila se jako už dávno ne a při závěrečných titulcích mi po dlouhé době nebylo stydno.
Na rozdíl od jiných kritiků si nemyslím, že hořká komedie musí být poslem filozofických pravd a životního moudra. Postačí, když v divácích probudí aspoň trochu citu a svědomí. Debutujícímu režiséru Účastníků zájezdu se to, myslím, podařilo, a vlastně nejen jemu. Díky přirozenosti Anny Polívkové a Martina Pechláta se erotická scéna s potápěčskými brýlemi neproměnila ve směšnou banalitu, při níž by diváci řičeli smíchy - ti, kteří seděli kolem mě, naopak napjatě, až dojatě zmlkli. Grácie Květy Fialové pomohla tomu, že scéna osamělé staré ženy, jež na molu tančí s obrazem milovaného muže, nepůsobila trapně a nedůstojně - byla spíš překvapivě magická. Že jsem si nevšimla některých klišé, několika křečovitých dialogů a technických chyb? Všimla, ale snad za mou nekritičnost může únava z nežánrových filmů, snad generační solidarita, snad skrytý obdiv k osobě režiséra Jiřího Vejdělka. Pro tentokrát mi jistě odpustíte, viďte?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Procházet se vesmírem a dotýkat se hvězd je možné i ve svěrací kazajce…
Jan Pokorný, moderátor
Tulák po hvězdách
Vězeň Darrell Standing, původně profesor agronomie, byl za vraždu svého kolegy odsouzen na doživotí. Pět let pak strávil ve tmě v samovazbě, dost často i ve svěrací kazajce.
