Nekriticky o filmu Účastníci zájezdu

26. srpen 2006

Sál kina byl plný. Chřoupalové svírali krabice s popcornem, hejsci si opírali nohy o sedadla před sebou a reklama na plátně burácela. V ruce jsem žmoulala vstupenku a v duchu se ptala, jestli nebyla chyba ustupovat ze svých rádoby zásad a vyrazit do multiplexu na masivně medializovaný český film.

Za několik minut už se před námi míhaly postavy českých turistů a v tom panoptiku nechyběl snad nikdo - naivní průvodkyně, rodinka se zásobou vlastní potravy a s vařičem, pubertální slečny, zemití řidiči, osamělý mladý muž s nevšední zálibou, osamělá mladá žena s komplexem méněcennosti, dva gayové, nenapravitelný proutník a dvě starší dámy, jež se vypravily hledat ztracený čas. Románovou předlohu Michala Viewegha jsem nečetla, nedostala se mi do ruky, film mě však lákal - přece jen je léto, a když už nejedu k moři, pokochám se pohledem na vlny alespoň v kině.

Minuty ubíhaly rychle, zájezd šťastně dorazil na místo, všichni účastníci se seznámili. Ve filmovém zrcadle se zvolna odrážela přehlídka projevů lidské malosti, trapnosti i ustrašenosti. Oko kamery však přesto nebylo nesmlouvavé, kruté a povýšené, dokonce ani vulgární, i když příležitostí by mělo bezpočet. Netrvalo dlouho a přestala jsem srovnávat, analyzovat a pitvat jednotlivé záběry. Přistoupila jsem na hru a na žánr filmu, bavila se jako už dávno ne a při závěrečných titulcích mi po dlouhé době nebylo stydno.

Účastnice zájezdu

Na rozdíl od jiných kritiků si nemyslím, že hořká komedie musí být poslem filozofických pravd a životního moudra. Postačí, když v divácích probudí aspoň trochu citu a svědomí. Debutujícímu režiséru Účastníků zájezdu se to, myslím, podařilo, a vlastně nejen jemu. Díky přirozenosti Anny Polívkové a Martina Pechláta se erotická scéna s potápěčskými brýlemi neproměnila ve směšnou banalitu, při níž by diváci řičeli smíchy - ti, kteří seděli kolem mě, naopak napjatě, až dojatě zmlkli. Grácie Květy Fialové pomohla tomu, že scéna osamělé staré ženy, jež na molu tančí s obrazem milovaného muže, nepůsobila trapně a nedůstojně - byla spíš překvapivě magická. Že jsem si nevšimla některých klišé, několika křečovitých dialogů a technických chyb? Všimla, ale snad za mou nekritičnost může únava z nežánrových filmů, snad generační solidarita, snad skrytý obdiv k osobě režiséra Jiřího Vejdělka. Pro tentokrát mi jistě odpustíte, viďte?

autor: Sylva Ficová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...