Nejde jen o hřiště. Diskuze o kvalitě života rodičů ve městě je širší

Karina Hoření a Klára Brůhová v ArtCafé|foto:Jitka Kostelníková,Český rozhlas

Impuls pro vznik skupiny architektek a socioložky přišel z pražské Galerie VI PER, která se zaměřuje na architekturu a urbanismus. Právě ta oslovila část budoucího týmu, který teď tvoří dvě architekty, Alžběta Brůhová a Adéla Pečlová, historička architektury Klára Brůhová a socioložka Karina Hoření. Když zvažovaly široké zadání výstavního projektu, který se měl věnovat tématu veřejného prostoru, dospěly k tomu, že budou zkoumat, jak se žije v Praze malým dětem a jejich rodičům. 

Debata o rodičích a dětech ve městě se často zužuje na to, zda máme dobré hřiště. Problém je ale daleko širší.
Karina Hoření

Inspirovala je k tomu i osobní zkušenost, kdy role rodiče v hlavním městě změnila jejich pohled na férovost města vůči různým skupinám lidí. „Najednou jsem si uvědomila, že když je člověk pohyblivý, soběstačný, tak nemá problém. Ale když se dostane do situace, kdy se stane pečující osobou, nebo má nějaké ztížené pohybové schopnosti, tak je to najednou vše úplně jinak,“ popsala Klára Brůhová. Tématem se dlouhodobě zabývají například organizace Město přátelské k dětem a nezávislá síť WPS Prague, která publikovala manuál Jak navrhnout férově sdílené město.

Proč se město zmenšuje, když máte malé děti?

Protože nechtěly zůstat u vlastní zkušenosti, vyzvaly rodiče ke sdílení svých zážitků a postřehů. Připravily dotazníkové šetření, do kterého se zapojily více než dvě stovky pražských rodičů. Přihlásily se jim zejména matky, ačkoliv necílily přímo na ně.

Dětské hřiště v parku na Jezerce|foto:Jolana Nováková,Český rozhlas

Výzkumnému týmu nešlo o potvrzení nějaké předem stanovené hypotézy, ale spíše o získání větší šíře pohledů na otázky týkající se pohybu a zázemí ve městě. Socioložka Karina Hoření uvedla, že se u respondentek objevovala i spokojenost se současným stavem, což ovšem nijak nepopírá potřebu férovost města dál reflektovat. Jedním z cílů projektu je i probouzení kritického přemýšlení u rodičů a rozvíjení představ o tom, že město může fungovat i jinak. Autorky výzkumu považují za důležité klást si i otázku, proč si rodiče často myslí, že někam nemají přístup.

Každá výprava do města se stává adrenalinovým zážitkem

Čtěte také

Umělci dětem - jedinečná pražská hřiště

Karina Hoření popisuje, že rodiče mají tendence zůstávat ve starých zajetých kolejích, nerozšiřovat teriotorium svého pohybu a dodává: „Každá nová nevyzkoušená zastávka metra je adrenalin. Třeba pokud nevíš, jestli se ti tam vejde tvůj kočárek.“ Přesto se Hoření rozhodla pohybu po centru nevzdat a jezdí MHD. Musí ale počítat s delší přípravou trasy, vyšší náročností i nutnou dávkou odvahy. Architektka Adéla Pečlová sdílela zkušenost s uvědoměním si vlastních mezí: „Narazila jsem na to, že se svým kočárkem a svými kočárovými dovednostmi nejsem schopná sjet velký obrubník. Takže jsem musela obcházet celý blok.“