Návštěvou v Pokojném domě Růženy Svobodové, nejprominentnější prozaičky své generace

Před sto lety, první den roku 1920 brzy ráno, zemřela Růžena Svobodová (nar. 1868), podle literární historičky Dobravy Moldanové „nejprominentnější prozaička své generace“. Od počátku devadesátých let 19. století, kdy vstoupila do literatury, byl jejím hlavním tématem život současné ženy a její postavení v manželství. Od nešťastných hrdinek počátečních próz autorka později s postavami rozmanitých charakterů, vnitřně bohatších po stránce citové i intelektuální, hledala cestu, jak může žena navzdory nerovnoprávnému postavení usilovat o smysluplné naplnění vlastního života.

Růžena Svobodová sama podstupovala celý život podobný zápas: po dlouhém váhání se vdala za spisovatele F. X. Svobodu, manželství však nebylo šťastné. Oporou, ale i zdrojem velkého trápení jí pak bylo celoživotní důvěrné přátelství s F. X. Šaldou; přes oboustranné silné citové pouto však nedokázala překonat sílu konvencí i vlastních zábran a vztah se Šaldou naplnit.

Žiji na samotě, v domě postaveném v hlubokém lese, mezi šťastnými lidmi, mír mám v duši a k nikomu zášť.

Pořad Schůzky s literaturou připomíná významnou spisovatelku prózou, která má v kontextu její tvorby odlišné ladění. Útlá knížka Pokojný dům, která od prvního vydání v roce 1917 vycházela opakovaně až do začátku šedesátých let, je idylou, kouzelným obrazem ideálních mezilidských vztahů a života prožívaného v harmonii s přírodou i v souladu se sebou samým.

„Žiji na samotě, v domě postaveném v hlubokém lese, mezi šťastnými lidmi, mír mám v duši a k nikomu zášť,“ opakuje se jako zaříkadlo na začátku a na konci. Autorka takového vnitřního vyrovnání patrně nedosáhla, ale tím přesvědčivější je ve svém díle. Léto prožité uprostřed brdských lesů a mezi přátelskými lidmi vede vypravěčku k vnitřnímu pokoji a smíření. Psaní Pokojného domu autorce zjevně poskytovalo radost, útěchu a potěšení – a něco z těchto pozitivních pocitů je tato próza schopna přenést na čtenáře i dnes.