Návrat Wilhelma Riedla
Že se jméno tohoto významného krajináře nadlouho vytratilo z našeho kulturního povědomí, je zaviněno okolnostmi povýtce historickými. Vždyť z dnešního pohledu se Wilhelm Riedel (1832-1876) řadí spolu s Karlem Purkyněm, Soběslavem Pinkasem a Viktorem Barvitiem k významné generaci našich realistů, která se díky bezprostřednímu kontaktu s ohnisky francouzské krajinomalby poprvé pokusila srovnat krok s vůdčím fenoménem tehdejšího evropského umění.
Stal se jedním z prvních našich malířů, kteří pochopili a realizovali samostatný žánr plenérové malby. Jeho práce, transformující podněty barbizonských umělců do osobitého výrazu, znamenala pro českou malbu první kontakt s francouzským krajinářským realismem. Je sympatické, že Národní galerie v Kinského paláci připravila dlouhodobou (potrvá do 31.8.) monografickou retrospektivu tohoto opomíjeného autora, kurátorsky ošetřenou Šárkou Leubnerovou.
Opomíjeným se stal Riedel po své smrti v důsledku rodící se národní polarizace české společnosti, která ho jako Němce (rodáka ze Sudet, potomka významné sklářské rodiny) napříště vyřadila z českých dějin umění, a to navzdory tomu, že v Čechách prožil většinu života, v mládí se skicářem prošel Jizerské hory, Krkonoše i Českomoravskou vrchovinu a místem jeho posledního odpočinku se staly Litoměřice. Pro Čechy byl Němcem, pro samotné Němce zůstal cizincem.
V Německu ostatně pobyl pouhé čtyři roky, během nichž soukromně studoval malbu v Düsseldorfu, a poté se již vydal na dlouhodobější malířské pobyty v Itálii a Francii. Itálii projížděl od Říma k Sicílii, studoval a maloval podle dobového zvyku především antické památky, ve Francii pak začal pracovat v okolí Barbizonu a Fontainebleau, nejsugestivnější práce však vytvořil na divokém pobřeží Bretaně a na Normandských ostrovech. Maloval zde skalnaté krajiny pobřeží s bouřlivými vlnami Atlantiku, chudé rybářské vesnice, majáky a menhiry. Pracoval i v okolí Seiny a Oisy na ztišených záběrech krajin se světelnými reflexy a atmosférickými náladami. Až v závěru života se vrátil těžce nemocen do Čech. Po marném léčení v několika lázních zde předčasně zemřel.
Riedelova malba byla v počátcích ovlivněna - a to zejména v důsledku německého školení - dobovým romantickým názorem. Již počátky jeho tvorby však prozrazují schopnost vystihnout realistický detail, stejně jako proměnlivost přírodní atmosféry. V Itálii opouští romanticky temný kolorit, ve Francii se po vzoru barbizonských, zvláště Daubignyho, učí bezprostřednosti plenérové malby, volnému skicovitému rukopisu, vystihujícímu v barevných skvrnách světelnou a vzdušnou náladu krajiny.
Dělení výtvarného umění podle národnostních kritérií se časem ukázalo být nespolehlivým uměnovědným nástrojem; pro umění 19. století v rámci mnohonárodnostní rakousko-uherské monarchie by bylo případnější užití teritoriálního přístupu, který vypovídá o kořenech, východiscích a souvislostech tvorby víc než sama národnost autora. I z těchto důvodů je dnes třeba Riedlovu práci, náležející k nejlepším projevům naší krajinomalby, vřadit zpět k dobovým formám českého realismu a více než sto třicet let po malířově smrti mu zajistit patřičné místo v našem dějepisu umění.