Naše pastorkyňa

28. leden 2004

Leoš Janáček je velmi zajímavý případ talentovaného člověka, který si své nové a nečekané vize musel celý život vybojovávat. Tvrdohlavě se musel prodírat houštinou nepochopení a zklamání, protože byl ve své hudební tvorbě asi padesát let před svou dobou, aby posledních osm let života sklízel plody celoživotního úsilí. Mohl být jen známým regionálním skladatelem, nebylo-li by několika přátelských lidí, kteří ho ve své době chápali a cítili jiskru geniality v jeho tvorbě (Antonín Dvořák, Otakar Ostrčil, Max Brod ad.). Proto mohla mít opera Její pastorkyňa (ve světě známější jako Jenůfa) před několika dny premiéru při Mezinárodním hudebním festivalu Janáčkovo Brno po sto letech od té první, která proběhla v divadle Na Veveří 21. ledna roku 1904.

Česká televize Brno proto připravila na sobotu 24. ledna tematický večer věnovaný dnes světoznámému skladateli. Večer zahájil desetiminutový pořad Rudolfa Chudoby Stoletá Jenůfa a ukončil dokument Zápisník zmizelého o tajemství vzniku opery. Hlavním programem byl ale dvouhodinový záznam opery Její pastorkyňa z Janáčkova divadla v Brně, která měla premiéru 21. 1. 2004. Režie opery se ujal David Pountney, u nás známý i ze zpracování Smetanovy Čertovy stěny v Národním divadle. Národní divadlo Brno pracovalo v koprodukci se Státní operou Vídeň, proto na díle pracovali umělci více národností.

Pountney je známý svým neortodoxním přístupem ve své práci, což poznamenalo i toto dílo. Celý příběh - libreto zpracované na téma románu Gabriely Preissové - je všeobecně znám, Pountney se ale snažil zvýraznit tu osudovost lidského příběhu ze Slovácka. Výtvarník scény Robert Israel pojal hrací prostor jako sled divadelních znaků velmi inspirovaných autentickou architekturou slováckého Zálesí, i když prvků ze dřeva bylo velmi mnoho. Úvodní obraz měl jasný středobod, otáčející se dřevěné mlýnské kolo, které mělo zároveň znaky velkého časoměru, jakoby uvozujícího osudovost celého příběhu Jenůfy a lidí z její vsi. V první části se vše odehrává okolo práce ve mlýně, které se účastní Jenůfa (pro tento večer Helena Kaupová) i Laca Klemeň (Peter Straka). Ti jsou velmi prostě oblečeni, hlavně Laca, což naznačuje určité vedlejší postavení v životě obce (kostýmy Jean-Marie Lecca). Důležitými prvky jsou pytle s moukou nebo zrním, které znamenají každodenní práci i lidské břemeno, se kterým musí člověk neustále nějak nakládat. Do každodenního života vsi pravidelně zasahují i vlivy zvenčí, především vojenské odvody, takže se scéna mění na prostor pro "rozlúčku" rekrutů, kterou sledují z velké výšky dřevěné konstrukce někteří členové obce. Hlavní jednání postav se ale vždy odehrává před tímto architektonickým prvkem, jakoby to znamenalo oddělení některých lidí od "dřevěného řádu".

Z inscenace Její pastorkyňa

Števa (Michal Lehotský) je na první pohled veselý a růžolící, má bohaté oblečení a právě se raduje, že nebyl odveden. Stává se středobodem dění. Toto postavení mu ale přebírá Kostelnička, která se stará o Jenůfu. Už něco zažila (nikdy nemá jiné oblečení než to černé) a strachuje se o osud své dcery. Ona zavede Jenůfu a ostatní zase dovnitř té velké konstrukce navozující představu domu. Podléhá pevnému řádu obce, ale využívá jakoby jen její spodní patro. Je pro ni hlavním životním kritériem, což se projeví v jejím pozdějším krutém činu. Nejvýrazněji se scéna přeměňuje v posledním jednání, kdy se rozšiřuje na prostor pro oslavu svatby. Veliký prostor - dvůr - je obehnán vysokým neprůhledným plotem ze dřeva, takže působí otevřeně, ale zároveň uzavřeně a neprostupně. Jenůfa má na své svatbě černé šaty, což něco znamená, ostatní jsou většinou velmi pestře oblečení. Závěrečná scéna přiznání Kostelničky a zároveň odpouštění Jenůfou se odehrává jen mezi několika hlavními hrdiny a končí v pochopení přirozeného řádu.

Z inscenace Její pastorkyňa

Helena Kaupová v roli Jenůfy dokázala velmi zajímavě zahrát přechod od spontánně milující dívky po ženu, která zažila osobní tragédii. Ze začátku sice příliš používala operní stylizaci svých gest (možná to byl záměr), ale postupně se stala přirozenější ve svém jednání. Uměla prožít příběh osoby, které ztratila svou povrchní fyzickou přitažlivost i své dítě, ale zůstala po celou dobu hodnou dcerou a ryzím člověkem, který je schopen odpustit, pochopit druhého a žít dál v lásce, "se kterou je Pánbůh spokojen". Kostelnička Anji Silji měla sice problémy s akcentem, ale její výrazně světlá tvář spolu s černými šaty dobře korespondovaly s jejím dramatickým partem. Dobře zvládla jak strnulost, tak postupné narůstání strachu až k uvědomění hříchu a pocítění smrti, kdy na konci 2. dějství vypadala jako skutečná maska s vytřeštěnýma očima po nahlédnutí do hlubin. Podlehla jisté neúprosnosti, která ale sahala hluboko do jejího svědomí. Spolu s upadnutím na "dřevěnou zem" došlo jakoby k pádu celého člověka, ale Jenůfino pozvednutí její osoby z podlahy mělo v sobě naději. Laco Klemeň v podání Petera Straky nosil v sobě cosi dětského a synovského po celý děj. Dobře naznačoval svou přirozenou hrdost oproti nižší pozici v životě vsi a uvědomění si skutečných životních hodnot. I když Jenůfu pořezal, pořád věřil a toužil po naplnění lásky. Peter Straka hrál celou svou postavou a jeho dynamičnost naplňovala celý jevištní prostor. Hodně dokázal vyjádřit očima i gesty, což se ukázalo v přímých detailech, takže jeho nasazení bylo odměněno zaslouženým potleskem. Michal Lehotský v roli namyšleného Števy Buryji, který díky svému hejskovství ztratí téměř všechno, zahrál přesný typ. A to od svého života v radovánkách, přes určité tušení viny, až po její jistotu a odsouzení, kdy poražen klečí po odmítnutí rychtářovou rodinou. Z ostatních postav stojí za zmínku ještě Richard Novák v roli rychtáře, jehož bas v jeho věku zní velmi dobře a jehož herecká jistota mohla potěšit jeho spoluúčinkující.

Z inscenace Její pastorkyňa

Toto dílo i mnohé další z festivalu Janáčkovo Brno určitě stojí za zhlédnutí. Pountney ukázal, že má pochopení pro významy autorova díla, který operu psal v nejosudovějším okamžiku svého života (umírala mu milovaná dcera) a byl nucen si uvědomit osudovost i životní naději. Kupodivu mnoho modernistického do díla nevložil, snad také proto, že se opera poprvé hrála bez úprav v původní podobě. Operní pěvci hráli velmi procítěně, i když někteří s výraznější stylizací, ale jejich herecká i pěvecké kvalita se osvědčila. Obsazení ukázalo na jednu známou věc, že v Čechách v současnosti není příliš mladých operních talentů, ale podle jiných znaků by se to mělo brzy vylepšit. Nakonec můžeme říct, že opera Její pastorkyňa je i naší pastorkyní a dílo Leoše Janáčka má pořád výraznou životnost a teprve v moderní době se pořádně ukázala její velikost a vlastně současnost.

autor: David Ašenbryl
Spustit audio