Narodila jsem se za bouřky

A protože osmdesátiletý život Dagmar Hochové je spojen s fotografickou prací, je kniha pochopitelně ilustrována z autorčiných zásob, z rodinného archivu, ale především snímky pořízenými vlastní rukou: "Vím, že moje fotky mají svůj styl, poznají se mezi jinými. Styl se může piplat, může se na něm pracovat, ale styl především určuje duše člověka-fotografa."

A jaká duše proniká z obrázků (těch fotografovaných i slovem vypravených) Dagmar Hochové? Především úsporná v samé výpovědi. Podobně jako momentní fotografické snímky zachycují jen výsek skutečnosti, vytrhnou a zamrazí konkrétní okamžik, který pak dodatečně vydá svůj význam a srozumitelnost, ale jenž je též možné rozvinout v košatý příběh, ve vylíčení kontextu a doslovení podrobností. Dagmar Hochová právě nabízí onen základ, přehled momentek, krátkých příběhů, spíš samostatných historek, ukázek, poznamenání. K vyhledání podrobností ke zveřejněným náznakům zůstane prostor pro čtenářovu píli a pozornost, zda si zjistí a doskládá například jméno autorčina otce, Karla Hocha, historika, novináře, redaktora a v letech 1921-1926 šéfredaktora Národních listů, později vyučujícího ve Svobodné škole politických nauk, jež je považována za předchůdkyni dnešní Fakulty sociálních věd.

K vyhledávání rovněž vyzývá závěr knihy, poslední kapitolka, nazvaná Moje knihy. Ucelená bibliografie fotografických knih Dagmar Hochové zde chybí a čtenář si k vyjmenovaným - MOT HAI BA - Fotografie z Vietnamu 1961 / Photographs from Vietnam 1961 (Herrmann & synové, 2007), 1520 (D. Hochová a nakladatelství Arbor Vitae, 2005) a Deset, dvacet, třicet, už jdu (Kulík, 1994) musí doplnit informaci o knihách dalších: Čas oponou trhnul (Kulík, 1995), Síla věku (Kulík, 1996), Konec chleba, počátek kamení... (D. Hochová a nakladatelství Arbor Vitae, 2001) a Porta Portese (D. Hochová a nakladatelství Arbor Vitae, 2004).

"Dřív jsem byla všude první, teď jsem všude poslední. Momentálně mě baví archiv, protože už nemůžu lítat s foťákem. A v archivu objevuju leccos, na co už jsem zapomněla." Ovšem to, nač Dagmar Hochová nezapomněla, co ze svých skrýší vytahuje, o čem vypráví, ve vzpomínkové knize defiluje přehledně a jasně. Od dětství ("Zvláštní vzpomínky mám na Ferdinanda Peroutku. Tedy - ne že bych se pamatovala na jeho osobnost, ale doma se sourozenci jsme mívali karty, kterými hrál...") k dospělosti ("Dospělost na mě dolehla snad ve chvíli, kdy jsem začala být zodpovědná k práci.") , k dějinným zvratům (Únor 1948, Sovětská okupace) , ale především k námětům ("Moje velké téma jsou děti. Za totáče to byla jediná svoboda, která existovala.") a ke způsobu jejich provedení ("Nikdy jsem nefotila na barvu, protože barva jde do kýče").

Autorčina střízlivá životní výpověď má dvojí účinek. Věcně soustředí pohled k zásadním událostem a k postoji, jejž si dokázala fotografka uhájit během všech svých "převratných" časů. Zároveň nechává místo doprovodným fotografiím k zásadní výpovědi, k překvapivým dramatům.

Dagmar Hochová, Narodila jsem se za bouřky, Torst, Praha 2008, str. 79.