Nápady v notýsku

Co tedy napadalo Ilju Hurníka? Minipovídka, apokryf, pohádka, bajka, fejeton. Soubor třiceti pěti drobných próz (včetně zamyšlení o významu notýsku), v němž má své přirozené místo téma, které k tomuto autorovi patří jaksi logicky, totiž náměty čerpající inspiraci ze světa hudby (např. Květina, Euterpé, O spravedlivém panu soudci). Neméně důležité jsou však zřejmě postřehy spojené s oblíbenou chalupou (Půdníček, Čím zní chalupa), chalupářstvím (Modrozelené požehnání) a chalupářskými přáteli (Můj František).

Celkem Zeleného notýsku však prokvétá ještě jedno nepřehlédnutelné téma. S posmutnělým úsměvem vyslovené skeptické přemýšlení o naději a beznaději tohoto světa. Hned první povídka Ještě není zle pojednává o proměně přírody, o její devastaci a ztrátě: "Jezírka zmizela, také remízky v polích. Třeba i ony musely pryč, asi překážely traktorům. Elektrické sloupy traktorům nevadí, ty zůstaly, ale zajícům nestačí, takže se odstěhovali jinam." Podobně lehce nahořklý až depresivní nádech mají i Hurníkovy pohádky, což sám autor vysvětluje v Rozjímání pohádkovém, kde rozkrývá daný a nutný pohádkový řád, postavení a atributy dobra a zla. Nevinnost v konfrontaci s realitou sice neobstojí, naději ale ještě ani Ilja Hurník nezatracuje: "Divné je, že v pohádce vyhrává dobro, ačkoli ve světě tomu tak není. Nuže vyhrává dobro, protože si ho lidé přejí. A přejí-li si ho, pak vědí, co je dobré a co zlé. A vědí-li tohle, pak svět zas tak docela špatný není."

Ilja Hurník: Zelený notýsek|foto: akropolis.info

To, co je zachováno ve známém a předpokládaném "hurníkovském" standardu, je kultivovanost jazyka a jemný vtip, přese všechno blahosklonně chápavý, byť čas od času zkoušen a přiváděn až k hranici absurdity ("Co naplat, zanikla-li zvěř, ať tedy zůstane aspoň člověk"), nebo smutku ("Snad se povedlo to a ono, ale to nejlepší, možná blízké na dosah ruky, mi uniklo. Ach, jaké selhání, jaká marnost..."). Nálada vydechující z Hurníkova notýsku je nakonec spíše pozitivní. Možná ne optimistická, ale také ne chmurně beznadějná. Čtenáře si získá roztomilost neohrabaných nešiků i pochopení jejich nedostatků. Text nesrší zbytečnou nadějí. Spíš opalizuje smířením a pochopením. Než odsouzení je na místě ironický poukaz na slabost a nadutost (Smetiště, Mouchy) a shovívavý pohled na dobrácké či naivní podivínství (Špačci, Čápi). Dobro je přece jen odměněno (Jak umělec oslavil život), i když jeho podoba je jaksi pokřivená a krása především vnitřní (Fížďa).

Na první pohled se možná zdá, že většina vyprávěnek Ilji Hurníka je smutná. Dobrosrdečné pousmání, které však nakonec většinou textů prosvítá, snad čtenáře přesvědčí, že i za zdánlivě drsnou realitou každodenna existuje štíhlé vědomí vítězné laskavosti.

Ilja Hurník: Zelený notýsek, Jiří Tomáš - nakladatelství Akropolis, Praha 2005, 140 stran