Naděje není vůbec nic malého, věří výtvarník, grafik a ilustrátor Václav Sokol. Poslechněte si jeho Osudy
Přimět Václava Sokola k vyprávění, v jehož středobodu má být on sám, není zrovna snadné. Už jako malý chlapec se totiž zhlédl v dílech gotických mistrů, jimiž se odborně zabývala jeho matka a již svou autorskou osobnost vedle svých děl obvykle chápali jako nepodstatnou. Do jisté míry podobně služebně vnímá svou výtvarnou práci i Václav Sokol. Mluví o ní s ostychem a skromností, vlastnostmi v kontextu dneška spíše vzácnými, až nepatřičnými. Poslechněte si jeho Osudy.
Technická spolupráce: Petr Janečka
Ačkoliv se Václav narodil 19. září 1938, tedy na samém počátku německé okupace Československa, na své dětství vzpomíná jako na idylu, již prožil v takřka chrámovém prostoru břevnovské vilky, projektované otcem Janem a matkou Jiřinou, a o níž se můžeme více dočíst v otcově knize Moje plány: Paměti architekta (Triáda, 2004), kterou také graficky upravoval. Jako astmatické dítě si nejraději kreslil, a právě myšlení v obrazech je pro jeho vyprávění typické. Jeho výtvarný názor spoluutvářeli jak rodiče, kteří s dětmi každoročně doplňovali rodinný betlém a vytvářeli kalendáře, nezasažené dobovou ideologií, tak rodinní přátelé a nedaleký Břevnovský klášter, který Václav zažil jako přátelské místo ještě před zatčením opata Anastáze Opaska v roce 1950 a rozpuštěním kláštera.
Dalšími klíčovými místy Václavova dětství byla Ondřejovská hvězdárna, kterou spoluzaložil Václavův dědeček, matematik a astronom František Nušl, a fara v Jablonném nad Orlicí, kde žila selská větev rodu Sokolů.
Na vysněnou AVU Václava z ideologických důvodů pochopitelně nevzali. Mohl vystudovat tzv. Hollarku a přípravku AVU u prof. Jaroslava Vodrážky. V šedesátých letech pracoval v Památníku národního písemnictví jako knihovník, poté bezmála dvacet let jako propagační výtvarník u Staveb silnic a železnic, kde také na popud prof. Hejdánka, který byl v tamní kotelně pověřen přebíráním odpadků, podepsal Chartu 77. Své občanské odvahy, kterou však za odvahu nepokládá, nelituje.
Lituje hlavně času, který mohl věnovat především své volné výtvarné tvorbě, nikoli plakátům na plesy stavbařů, jakkoli i to jej bavilo: „To byla doba, kdy jsem byl při síle a proflákal jsem hodně času.“ Teprve po „cinkání klíčů“, které strávil ve vrátnici, mohl začít naplňovat své tvůrčí tužby. S bratrem Janem vydal mimořádně úspěšné Čtení z Bible, graficky upravoval časopis Architekt a knihy Divadelního ústavu a nakladatelství Triáda. Jeho poslední velkou ilustrátorskou prací je dvoudílný výběr z Komenského univerzální učebnice Orbis pictus, který připravil pro nakladatelství Machart. Nyní se věnuje převážně kresbě pastelem.
Ačkoliv život Václava Sokola a jeho dvou dcer je hluboce poznamenaný sebevraždou jeho ženy, lékařky Ivany, ke které došlo v roce 1986, na osud nežehrá. Navzdory těžké životní situaci dcery vystudovaly náročné obory – Eva je filoložka a Marie šla v otcových stopách jako grafička. Nakonec se Václavovi podařilo vytvořit nový domov s druhou ženou Michaelou a jejími čtyřmi dětmi. „Co jsem u otce obdivoval, bylo spojení práce a rodiny,“ mluví Václav o aspektu, který mnoho umělců nezmiňuje. „Když dělám, co se mi chce, nejsem třeba protivnej na rodinu. V rodině je naděje. A to není vůbec nic malýho.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
